Příroda a kultura

V minulosti si většina lidí myslela, že z kultury vznikla příroda. Představovali si nějaké božstvo, které uvažovalo podobně jako lidé a mělo své kulturně podmíněné morální hodnoty, které si vynucovalo. Toto božstvo prvotní kultury pak stvořilo nebo uspořádalo svět, zemi, nebe, slunce, měsíc, hvězdy, ale i řeky, stromy, zvířata a lidi. Pokud se jednalo o víc přírodě blízké pojetí, toto božstvo nebo božstva bylo přítomno ve stromech, zvířatech a lidech, kteří všichni se snažili dodržovat morální hodnoty a kulturní vzorce nějakého svého boha^[1]Všechny tyto bytosti i božstva sama jsou nám v příbězích vzhledově i chováním podobná, a to zkrátka proto, že se jedná o naše lidské příběhy.. Takové byly představy minulosti, v dnešní době často omezené na představu jakéhosi prvotního inteligentního návrháře a osobního imaginárního kamaráda, který odpovídá na naše přání a starosti. I přes to všechno však námi doposud objevené skutečnosti vykreslují opačný obraz: příroda nevznikla z kultury, ale kultura z přírody.

Známe síly, které působí na nejmenší částice, objevili jsme genetický kód, geologický čas, a tedy postupný vývoj všeho živého od společného prapředka. Prostředí dalo vzniknout tvorům příbuzným s těmi ostatními, i těm, kteří navíc dokázali tvořit vlastní kulturu, což zatím víme především o vyšších primátech a kytovcích. Náš mozek, naše mysl vznikla kvůli potřebě chápat a ovlivňovat společenské vztahy ve své skupině, proto taky vidíme společenské vztahy všude kolem sebe. Je tak pro naši mysl velmi schůdné vnímat, že kultura či společenské vztahy vytvořily přírodu, i když tomu tak není. Kultura je součástí a velmi specifickým případem přírodních procesů. Pomocí kultury můžeme velmi rychle měnit nejen způsob získávání potravy, ale i celé naše chování, a to na rozdíl od náhodných genetických mutací už za našich životů.

Evolucí vznikla naše kultura, kterou spolu s našimi předky a potomky tvoříme, které dodáváme morální hodnoty tak, aby se nám žilo dobře. Nepotřebujeme k tomu žádné imaginární kamarády, i když nám samozřejmě příběhy o bozích či jiných bytostech mohou pomoci vnímat krajinu a prostředí. Příběhy o příšerách z bažin asi naše předky pomohly zachránit od malárie a dalších nemocí vyskytujících se na podobných místech, ale to neznamená, že jim máme podlehnout, uctívat je a zaslepeně na ně věřit, protože jsou pouze v naší mysli. Například spousta lidí ještě v 19. století věřila nejen na nebe a peklo, ale i na očistec, který se měl nacházet na různých místech zde na zemi. Některé duše, co se nemohly dostat ani do nebe ani do pekla, tak například byly nuceny trpět a sténat v močálech, nebo dokonce v některých živočiších, kteří tak kvůli tomu mohli být často krutě zabíjeni a pojídáni, protože to lidé vnímali jako akt vysvobození duší v nich uvězněných. Místo, aby lidé poznávali skutečnost, jaké skutečné podstaty jsou močály, zvířata a podobně, své morální hodnoty, svou kulturu neodvozovali od skutečnosti, ale od své víry.

Náš život je v našich rukou. Přírodu můžeme poznávat, kulturu uchovávat, ale i kultivovat. Stačí se chvíli posadit, vnímat lesy a řeky, pozorovat a objevovat skryté souvislosti. Potom se můžeme rozhodnout podle našeho nejlepšího svědomí a myslet nejen na sebe, ale i na naše příbuzné z řad zvířat, hub, stromů, jiných rostlin a tvorů.