Krátce po svítání se v lužním lese ozvaly kroky, které si razily cestu spadaným listím. Byl to Apollón, přinejmenším by ho tak někdo mohl nazvat. Když procházel pod korunou starého jasanu, všiml si vrbových větví, které se jako had natahovaly k hloučku střemchových kmenů. Zpoza bobrem okousané vrby zaslechl píseň píšťaly. Tiše jako jestřáb, rychle jako sluneční paprsky k vrbě přišel a zaklepal na ni. Borka na kmeni praskla a otevřela se jako dveře do jiných světů. Ze dveří vyšel Dionýsos, přinejmenším by ho tak někdo mohl nazvat. Lišácky se usmíval. Píšťala mu visela připnuta u pasu. Vrbové větve se zastavily a jako těžký kámen dopadly přímo mezi střemchy, aniž by je poškodily. 🪵🌱
„Bratře,“ pravil Zářící, poněkud nešťasten z nadcházející zimy, „co tu zase děláš? Je čas klidu.“ „Omyl“, odpověděl Stromový, „nadchází čas veselí! Budeme se smát a tančit, když budou děvčata po nocích len spřádat, s chlapci se schovávat a dithyramby a pajány zpívat.“ Zářící se zasmál. „Žiješ snad v jiné době?“ zeptal se potutelně. „Nebo jsi snad do končin křivoklátských přinesl nová mystéria? Stavíš tu snad bránu do říše lesních tajemství? Nenech se zmást! Čas přástek uplynul jako voda ve zdejším potoce. Veškeré zboží se dováží. Proč by se někdo namáhal s tak těžkou prací? Proč by si pak o nás měli povídat příběhy, když jim obrazovky lstivým způsobem zprostředkovávají zážitky a dění z celého světa – touhu, strach a obavy, jako by snad jiný pocit ani nebyl?“
„Zábava se najde vždycky,“ řekl Stromový a vytáhl lískovou hůlku. Rukou pohyboval v rytmu lesa. Šlahouny břečťanu a ostružiníku poslechly a následovaly směr hůlky. „Kdo tudy projde,“ pravil dál, „tomu se v paměť náš rozhovor otiskne, byť mu sám přítomen nebyl. A teď buď s bohy. Musím do hlubin lesů, zjistit, zda míza stekla ke kořenům. Musím ji zkvasit a ochutnat, do jara nachystat, houbové sítě opravit, přástky dle svého slavit. Pro nesmrtelné je v lese práce dost.“ Tak tam stáli a dlouho spolu mluvili. O lese a o světě, který se za těch pár tisíc let k nepoznání změnil.
