Směsi z hvozdu křivých klád

Křivoklátsko je z přírodního hlediska velmi bohatý kraj, teplé vrchy za zimy bičované mrazivými větry střídají odhalené skály, zalesněná temná úpatí, chladná údolí a rokle s potoky, takzvané luhy a loužky. Z dob Keltů pochází z Křivoklátska a okolí jedny z největších keltských pokladů, ať už se jedná o podmokelské zlaté mince, nálezy ze stradonického opidda nebo o sochu hlavy keltského velmože z Mšeckých Žehrovic. Významné jsou ale také pozůstatky hradišť z pozdní doby bronzové nebo hrady z dob českých králů jako Křivoklát, Točník, Týřov a další. Obyvatelé Křivoklátska odjakživa sbírali plody a byliny, které používali k léčení, očistě, kouzlení, obřadům lidového náboženství doma a během výročních slavností, ale především ke každodenní obživě a tvorbě různých nálevů a odvarů, v nichž předem vybrané byliny míchali. Vznikaly tak jedinečné recepty, které se stejně jako lidové písně kraj od kraje poněkud lišily a posilovaly tělo a mysl různým způsobem. Většina použitých bylin rostla v blízkosti lidských sídel (bez, popenec/vopenec, truskavec/praskavka, kokoška/krejčík, líska, kopřiva, merlík neboli beraní ocásek atd.), za mnohými z nich stačilo skutečně zaběhnout na skromnou zahrádku, případně na okraj cesty vedoucí z vesnice. Ovšem pravé poklady se ukrývaly ve zdejších pestrých lesích.

Myslíte si, že jsou zdejší lesy staré? Jejich silné kmeny, drobné žaludy a mechové polštáře že pamatují samotný počátek věků? Snad tomu tak je, ovšem jinak než si většina z nás představuje. Začíná jaro, je proto vhodný čas na krátké vyprávění. Posaďte se k pramenu čisté vody, která protéká roklemi a vlévá se do Mlžné řeky. Zadívejte se na obraz nebe lesknoucí se na její hladině a naslouchejte vyprávění toho, koho dříve nazývali lesním bohem.

Kořeny pnoucí se po skalách, mohutné kmeny svádějící dešťovou vodu, veselé sloky ptačího zpěvu, jakož i myšlení a představy o bozích měly počátek před mnoha miliardami lét a zim. Vše totiž začalo v těch největších hvězdách. Tlak v jejich nitru byl tak silný, že triskely^[1]Každý proton nebo neutron se skládá ze třech kvarků, které mohou být na více místech najednou do zkolabování vlnové funkce, proto tedy triskel neboli trojitá spirála proton připomíná. Keltské laténské umění je stejně jako kvantový svět založeno na fluktuacích, proto se … Pokračovat k poznámce, trojité spirály splývaly po dvou v tvary větší. Jako když voda steče do zemské pukliny, kde se hromadí a ustálí, tak byly tyto spirály spojovány silami, které z nich tvořily prvky důležité pro pozdější život. Bez této vlastnosti by vzniklo jen malé množství prvků, které jsme nazvali uhlík a kyslík.

Cesta bukovým lesem na bájný vrch Velíz

Tyto a mnohé další ve hvězdách vzniklé prvky, o kterých se ještě zmíním, představují základ pozdějšího lesa. Musely však uběhnout dlouhé miliardy let^[2]Dávné příběhy vyprávějí o tom, že život povstal z ohně a vody. Skutečně, Země by stejně jako Merkur, Venuše a Mars měla být ohnivou, teplou a skalnatou planetou, na rozdíl od Saturnu, Uranu a Neptunu, které jsou vodnaté, pokryté ledem, plyny a kapalinami. Ovšem na Zemi je … Pokračovat k poznámce, než se první velké rostliny svými kořeny ukotvily ve větrem zmítané zemi a navázaly spolupráci s houbovými vlákny. Lesy však představují mnohem víc, jsou plné stromů, bylin, mechů, lišejníků, neviditelných hub, zvířat a dalších tvorů, bez kterých by nebyly tak pestré. Podívejte se na veverku támhle na lípě. Díky jejím zimním zásobám, které si zapomene vyzvednout, se mohou duby, buky a další stromy šířit mnohem rychleji. Veverka zkrátka nevědomky šíří jejich semena, ovšem na oplátku dostává výživné plody.

„Ve středu světa dub stojí,
do každé chalupy jeho větvičky visí.“
– lidové přísloví

Spolupráce se zvířaty se objevila poměrně nedávno u krytosemenných rostlin, jakými jsou duby, jabloně, buky, lípy, ale i sasanky, jaterníky, ostřužiníky a maliníky. Vzpomeňte na všechny ty květiny, které lákají hmyzí opylovače na pestré barvy a chutný nektar. Přemýšleli jste někdy, proč váš zrak na rozdíl od většiny jiných savců tak jasně rozeznává červené šípky v záplavě olistěných trnů nebo zralé hrušky v korunách stromů? Díky ovoci a ořechům, které dokážete snadno najít, zde můžete být i vy lidé se svým mozkem vzniklým neustálým společenským soupeřením a lstivostí, pomocí které jste mohli podobně jako krkavcovití ptáci dobýt svět a poznávat vesmír. Protože se vaše společenskými intrikami vzniklá mysl snaží společenské vztahy vidět kolem sebe a všechno polidšťovat, začali jste si představovat i nás, bohy, byť jsme sami pouhými částmi přírody neschopnými jakéhokoliv lidského myšlení. Tuto schopnost jako příběhové bytosti získáváme až díky vám.

Pohled na údolí řeky koncem dubna, v čase večerních ohňů

Dobře mluvíš, pane lesů, a odpusť mi, že ti vstupuju do řeči. Za pár okamžiků nás navštíví má paní, která poví více o bylinách, směsích a příbězích. Dovol mi však malé doplnění. Spousta dávných příběhů vlastně mluví o tom, jak svět povstal, jen se mýlí ve dvou věcech. První je časový rozsah, protože málokdo z živých tvorů si umí představit miliony a miliardy let, druhou věcí je pak právě to polidšťování. Vzpomeň na řecké příběhy. Stačí chaos nahradit napětím polí či strun, Erós přitažlivými silami, Gaiu zemí, Úranos nebem a tak dále. To teprve později lidé hledali jakéhosi všemohoucího a vševědoucího strůjce světa, aniž by ale vysvětlili, odkud on sám přišel.

„Mocný pán kropí džbán,
pase koně na výhoně.
Čím je bije? Zlatým bičem pošlehuje.“
– dětské říkadlo

Mocný pane s vlasy zářivými jako paprsky slunce, který se často zjevuješ v podobě zlatorohého jelena či hrdiny na bílém koni, doplnění tvé je poučné, nicméně bych se rád ještě na chvíli vrátil zpět k lesům, stromům a houbám. Většina rostlin spolupracuje s houbovými vlákny, se kterými směňuje uhlík, vodu a živiny. V bohatých listnatých lesích, kde převládají javory, jasany, jilmy a byliny, najdete spíše krátká vlákna hub netvořící plodnice, tedy houby na povrchu neviditelné. Tyto houby účinně jako hadi slídí po živinách, které hojně dodávají svým spřáteleným stromům. Jedná se hlavně o fosfor, který je po uhlíku a dusíku pro život nejdůležitější. Tyto lesy mají krásné kypré půdy, které zadržují vodu a obsahují hodně vápníku a hořčíku.

Pohled na Křivoklátsko z kopce nad Zbečnem v době letního slunovratu, v popředí rozkvetlé šípkové růže

Hřiby a plodnice podobných hub najdeme v jiném druhu lesa, který s tím prvním klidně může na malé ploše sousedit, jsou-li půda, prostředí a podloží dostatečně pestré jako v křivoklátských lesích. Zde se houby chovají jinak, spolu s duby, buky, borovicemi a dalšími stromy vytvářejí rozlehlé sítě, které jim umožňují živiny přesně dávkovat a přenášet z místa dostatku do místa nedostatku. Houby mají dost prostoru, aby mohly tvořit plodnice a rychle se množit. Jsou však velmi citlivé, zvláště na množství sloučenin dusíku uvolňovaných z výfukových plynů a umělých hnojiv. Celé sítě pak chřadnou a takové borovice pak schnou i na místech, kde by neměly. Kyselé prostředí pod namačkanými smrky pak způsobuje, že se půda ucpává sloučeninami železa a hliníku a veškerá druhová pestrost hyne. Každý les vyžaduje uvědomělý přístup.

„Ona pestrým skvostem květů zdobí čas ten růžový,
ona dechem Zefyrovým tlačí bujné pupence,
by se v poupě otvíraly; ona také kropí vše
zbylou vláhou třpytné rosy, noc jak na zem dýchala.
Slzičky se blyští drobné, chvějí se a houpají,
malá krůpěj, nachýlená, sotva pádu odolá.
Otevřené puky květů prozradily cudný nach.
Vláha, kterou v jasných nocích hvězdy všechno skrápějí,
vlhké roucho rozepjala ňadrům poupat panenských.
Ona chce, by panny ráno růžemi se ovily:
z Venušiny krve vzrostly, z Amorových polibků,
z plamenů a drahokamů, záře slunce rudého.“
– Noční slavnost Venušina, antický anonymní text z 2. století,
přeložil František Novotný, ve sbírce „Písně pastvin a lesů“
vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1977

Ale, co to vidím, právě k nám z háje přichází samotná paní úsvitu, dívka květin a bohyně dávných časů, žena Mocného. Na čele jí září jasná ranní hvězda – pojď, přidej se k nám a pověz, co tě přivádí. Chceš snad něco pronést o lesních bylinách? O tom, co se děje, když do našich lesů se zpěvem ptactva a líbeznou vůní přichází jaro?

Jaterník podléška, na Křivoklátsku zvaný podlíska, kvete ještě před olistěním stromů

Je to tak, pane lesů, však nejen o tom touží mé srdce povědět. Když se zjara zpěv sýkor, drozdů, pěnkav a kosů rozléhá krajem, když slunce získává na síle a jeho denní pouť po obloze se prodlužuje, tu z lesní půdy vyraší první pestré květy. Všichni známe jaterníky, plicníky, sasanky, prvosenky, křivatce a vonné svízely, které v dávných nápojích dávaly lidem úsměv do tváře. Tyto krásné byliny využívají času, kdy se stromy ještě plně neobalily mladě zeleným listím a kdy tak mají dostatek slunečního světla na to, aby získaly sílu a nalákaly opylovače. Když pak uslyšíš kukání kukačky, můžeš si být jistý, že čas nové síly je zde, čas, který zvěstuje každoroční hojnost plodů.

Šípky a květ topolovky v podobě rozkvetlé ranní hvězdy

Lidé se těší na moc jara a léta ve svých zahradách. Semínka měsíčku, heřmánku, chrpy, topolovky a dalších rostlin čekají na to, až budou moci svými barevnými květy dělat radost celému světu. Napřed kvetou třešně, trnky, jabloně, hlohy a bezy. O letním slunovratu pak nastává kouzelný čas, kdy kvete třezalka, dobromysl, mateřídouška, lípa a další mocné byliny vhodné do chutných směsí. Během dalších měsíců pak řebříček, kopřiva a pelyněk přebírají vládu, aby uvolnily cestu podzimním plodům a šipkovým růžím, jejichž šípky a větvičky v horkém nálevu přinášejí radost do nadcházející doby. Během dlouhých zimních nocí je ten pravý čas na vyprávění roztodivných příběhů.

Mezi dubem a habrem na Holém vrchu nedaleko Skryjí v době srpnových veder a bouří

Ctěná paní, jeden takový zvláštní příběh znám. Posaď se k nám a dávej pozor, co ti teď o zdejších lesích povím, i když ty sama bezpochyby o mnohém z toho víš. Před několika tisíciletími uložili zoufalí lidé, které jsme si zvykli nazývat Kelty, v tehdejším jezírku kotlík s pokladem zlatých mincí. Obětovali toho tolik a provedli tak mocné obřady, že se lesy křivoklátské jako hrad uzavřely a odmítaly po dobu několika staletí přijmout nové osadníky. To se později změnilo, ovšem stále je chránila mocná kouzla, která se jako šepot nesla větrem a kořeny staletých velikánů. Lesy křivoklátské nemohly být zničeny, a to až do doby, kdy byl poklad vyzvednut. Tehdy by lesy křivoklátské celé padly pod sekyrami dělníků, kdyby nebylo objevu kamenného uhlí, kdybychom si jako bohové nevzali obětinu v podobě oupořského údolí. Od té povodně roku 1872 zarůstá údolí lesem a je přísně chráněno jako náš chrám, posvátné místo nespoutaných dějů přírody. Železářské hutě u řeky, které toužily po dřevěném uhlí, byly zničeny. Lesy křivoklátské přetrvaly.

Dva červené pruhy na stromech kolem Oupoře připomínají, kam je vstup zakázán. Každý, kdo by se pokusil sem vkročit, bude stižen kletbou, na kterou si vzpomene až na smrtelné posteli. Teprve tehdy mu dojde, jak byl neuctivý a co všechno mohl svou neúctou způsobit. Podívá se na jiné národní přírodní rezervace nebo na jiné národní kulturní památky, a dojde mu, co všechno způsobilo jejich přílišné vystavení veřejnému zájmu. Svítící rozhledny, které nechali postavit znudění miliardáři na keltských národních kulturních památkách, parkoviště a nápor odpadků od rovněž neuctivých návštěvníků, kteří si pletou lesy s popelnicí. Ano, je jich málo, ale čím více lidí dané místo objeví, tím je větší šance, že se na něj dostanou i ti zlí.

Pohled na hrad Křivoklát stojící na kdysi posvátné skále

Snad máš pravdu, pane lesů, ale neboj se, toto místo nedaleko hradu Křivoklátu zůstane navždy skryté. Nikdo ho nepojmenuje, dokud slunce svítí a voda plyne. Lesy křivoklátské si navždy uchovají nějaká tajemství, která snad odhalí jen ten, kdo v sobě nosí zlaté srdce a kdo chápe, že je zdejší krásy potřeba zachovat a jít příkladem. Třeba přijdou povodně, horka nebo ledové doby, kdy se stromy přesunou a změní. Možná bude na zdejší suťové lesy dopadat prach, až uplynou další tisícovky let. Říkali nám všelijak, dívové, bohové, vitové, hrdinové. Jsme však stále stejní, hluboko v myslích pomáháme svět polidšťovat tak, aby si lidé ke krajině snáze vybudovali vztah. Aby pochopili, co je v životě důležité.

„Ty však budeš si chodit, když přijdeš, po květech máty,
po hebké kapradince; a pod ně ti rozetřu kůže
kozlí, desetkrát měkčí než všechna tvá jehněčí rouna.
Mléko do osmi dížek zde uložím Pánovi darem,
k tomu do osmi nádob dám plástve kypící medem.“
– Theokritos, 3. století př. n. l., přeložili Rudolf Kuthan a Václav Dědina,
ve sbírce „Písně pastvin a lesů“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1977

Pojďme si tedy povídat o křivoklátské přírodě, bylinách, stromech, zvířatech, o původu lesa, jeho skrytých tajemstvích a krásných místech, teplých stráních, studených údolích, vrcholech kopců i o říčních zákrutech. Podívejme se, jak byl ráz krajiny ovlivněn pravěkými ději, osídlením na cestování a pohádky bohaté doby bronzové, příběhy, nástroji a mincemi železné doby Keltů a našich přímých předků^[3]„Někdy se stane, že děti jsou podobny dědům, ba i pradědů tvář u nich uvidíš často, protože mají v svém těle ti rodiče oba v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků, jež patří k rodu a z otců se na otce dědí. Právě z těch jaksi losuje podoby Venus a křísí … Pokračovat k poznámce v raně středověké době hradišť. Lidové zvyky a představy od nejstarších dob spjaté s ročním koloběhem, bylinné směsi, písně, pěstování rostlin a umění chutných pokrmů, to vše nás bude zajímat. Povídejme si o křivoklátských směsích.

Sad u Velké Bukové na jaře

Pane lesů, s mým úsvitem začíná den, jak jistě víš. Jeho růžový nádech s jasně modrou oblohou a posledními hvězdami protne tmu jako láskyplné objetí, které se nese krajem na křídlech vlahého východního vánku, v kapičkách rosy, v líbezném zpěvu kosů, drozdů a červenek. Malí ptáčci s jako úsvit červenavým hrudníčkem prozkoumávají okolí trnitých keřů, růžově bílých květů růží a hlohů. Vzhled těchto květů připomíná úsvit, připomíná dotek mých šatů, spodní část jejich plodů pak jasnou ranní hvězdu. V době letního slunovratu, když ptačí zpěv vrcholí, lidé pokorně trhají květy třezalky, mateřídoušky a dobromysli, ze kterých připravují uklidňující, přesto však novou sílu mysli přinášející nálev. Vůně květů lípy, slézu a jabloní jim na zavřená oční víčka vtiskne můj obraz a spolu s ním chuť do života. Toho života, který dávno započal, aby mohl prožívat tajemství střídání dnů, nocí a ročních období.

„Já ke květům mateřídoušky,
k fialkám, jeteli volám včely, jež snášejí med.
Taktéž činím i já, že v mladosti lidského věku
tělo silami kypí, bujně že vede si duch.“
– Kalendář, Publius Ovidius Naso, 8 n. l., přeložil Ivan Bureš,
vydalo nakladatelství Odeon v roce 1966

„Je to strom kouzelných sil. Ač neslyšel lidský hlas,
ač ohně žár nespatřil, ač nepoznal vichr, mráz,
vždy na něm kvete zlatý květ.
Má jablíčka, jež vůní svou prodlouží život o sedm let
a samotnou smrt přemohou.“
– Lískový keř o zázračné Jabloni, Tři synové,
Za lesy a za horami – polské národní pohádky, Janina Porazińska,
přeložil Jaroslav Simonides, vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1954

Má choti, dívko květin a paní úsvitu, jak nádherně znějí tvá slova. Když se temná noc snáší krajem, protkána úsvitem paprsků slunce, které rozjasňují nebe nad obzorem, tu v pořadí za tvým vozem kráčím já se zlatavou září, která příjemné teplo přináší. Čekanky své modré květy za mým sluncem otáčí, listy čerpají mou moc a slibují tak hojnost sladkých plodů. Zatímco tvá směs přináší inspiraci, složená z modráčku, milovníčku a měsíčku^[4]křivoklátské lidové názvy pro chrpu, třezalku a měsíček, jakož i hlohu, topolovky, maliníku, sedmikrásky a metličky, má směs oproti tomu nabízí novou sílu pro boj i práci, směs bezu, krevníčku^[5]rovněž křivoklátský lidový název pro třezalku tečkovanou, dobromysli, řebříčku, ostružiníku, praskavky a zralých šípků. Se svými bratry panem měsíce a panem větru dohlížím na chod světa, země a přírody. To jistě víš, má šípková růžičko, stejně to, že zatímco ty sázíš květiny, já spolu s našimi syny ořu a seju obilí. Se svou dcerou, dcerou slunce, pak pečujeme o prastarý sad plný zlatých jablek, které chutnají po medu a přináší nesmrtelnost, neporazitelnost mysli schopné objevovat a poznávat svět.

Heřmánek, mateřídouška a třezalka u nás na zahradě

Rozhovor váš je zajímavý, a odpusťte mi, že jsem se opozdil, ale jakožto bouřnému mně připadl úkol zklidnit západní vítr. Ten se volně proháněl krajem, zatímco jeho bratr mrazivý vítr půlnoční, severní, to přehnal s medovinou. Mocný pane, krásná byla tvá řeč o poznání světa, který jako jestřáb, jako navrátivší se nádherný krkavec každý den zkoumáme a v myslích lidí jako příběhové bytosti pomáháme odhalovat skryté zákonitosti. Mysl je kouzelná, řeší jako ořech těžký úkol, který večer ještě nerozlouskne, ale který ráno po vyspání pukne zcela sám. Pamatuji si, jak zvídaví lidé poznávali děje dávných časů, když jsem se spolu se svou chotí, paní země, točil ve svatebním tanci. Hlavně z dob známých jako starohory a počátek prvohor pochází zvlněné skály křivoklátského kraje. Mnohé jsou na živiny bohaté, dávající prostor růstu pestrému prostředí suťových lesů s jejich loužky i lesostepních křivoklátských pleší. Možná by lidem prospělo se na takové místo posadit, rozhlédnout, vzít bezovou píšťalu a jako drozd spustit veselou píseň oslavující nebe a zemi, tu zemi, která dává růst květům bezu, lípy, mateřídoušce, smrkovým výhonkům a bezinkám, vhodným do chutného a zdravého nálevu.

Listy jsou prostě kouzelné a na jejich výrobních schopnostech je závislý skoro všechen další život včetně nás lidí. Drobné žilky z listů svádějí sladké šťávy, a naopak přivádí vodu a živiny. Když je teplo, listy drobnými průduchy vypouští vodu, která se odpařuje, a tak listy ochlazuje. Pokud je množství oxidu uhličitého nadbytečné, počet průduchů se sníží, pokud je ho naopak málo, počet průduchů stoupne. Získání dostatku oxidu uhličitého a slunečního světla ostatně stálo za tím, proč jsou listy mnohých rostlin široké a neobyčejně tenké. Průduchy také vypouští kyslík, který dýcháme.

Poučnou řeč vedete, i ty, bouřný pane, který jsi moudrý jako orel a prudký jako káně. Nicméně mně, jakožto pánovi lesů, přichází na mysl povědět o něčem trochu jiném. Sami jistě víte, jak lidé v minulosti používali vývar z dubové kůry proti kašli a bolestem zubů, nebo mladé bukové či jasanové listy k tlumení zánětů. Hlívy byly dlouho vítaným pokrmem dodávajícím novou krev do žil, neboť se v původních pralesovitých lesích se spoustou mrtvého dřeva listnatých stromů hojně vyskytovaly. Dnes lidé opět objevují kouzla lesa, ať už se jedná o schopnost hlívy za určitých podmínek rozkládat ropu, nebo o léčivé schopnosti outkovky pestré a voňavých lišejníků. Les stále inspiruje zdánlivě moderní svět. Mluvíte o životě, ale k němu patří i paní smrt, neboť bez ní by jen málokoho zajímalo, že vzácný okamžik života, který mu byl dán, prožil dobře a šťastně. O zimním slunovratu tuto myšlenku lidé vždy nejvíce prožívali, jedli obilné kaše a vzpomínali na své předky. Byl to čas duchů, kdy les spí, pouze divoká honba se na křídlech vichru prohání v ovzduší. Ale, co to vidím, roční doba se prudce mění. Kdo to k nám přichází, aby zaujal prázdné místo v našem kruhu? Dvanáct podob, dvanáct měsíců, v jedné osobě?

Znak kvetoucího slunce u potoka časně zjara s přáním, aby spolu s prvními jarními květy přišla i naděje na mír

Pane lesů s černými vlasy, jsem to já, pán pravdy, času a jasné oblohy. Dvanáct podob, dvanáct prostorů, dubový háj zasvěcený lesnímu klidu, kde kolem ohně sedí dvanáct starců. Má hůl dala vzniknout světu, třpytícím se kapkám vody, z nichž pták skorec s pomocí vlka a lišky vytáhl zemi. Takové jsou alespoň lidské příběhy vetkané v pozůstatcích zvyků spjatých se zemědělským ročním koloběhem, kdy třeba začátkem jara rodiče na Křivoklátsku zavěšovali pro své děti sladké pečivo na kvetoucí vrby a lísky. Mluvíte-li o směsích bylin, nezapomínejte ani na směsi poznání a názorů, neboť plně neporozumíte přírodě bez lidského vlivu a naopak. Poznat minulost osídlení svého kraje, lidové zvyky a přírodní děje, to vše nám pomůže zbavit se strachu z neznámého. Díky tomu můžeme zjistit, kdo opravdu jsme.

„Neměj strach, že z toho bude nějaký skandál. Co na tom, žes postavil sochu své milenky v posvátném háji. Vytvořil jsi přece něco tak skvělého, že ještě nikdy nic takového z lidské ruky nevyšlo. Dopřej mi tu čest, že tam stojím mezi tvou Afrodítou a tvým Erótem! Vždyť kdo se na mne podívá, chválí Práxitela, a protože mě vytvořilo tvé umění, nepovažují to Thespijští za hřích, že jsem uprostřed bohů. Tvému daru chybí k úplnosti už jen jedno: abys přišel za mnou a abychom se v tom háji spolu pomilovali. Nemůžeme přece ničím urazit bohy, které jsme si sami stvořili.“ – Dopisy hetér, Alkifrón, 2. století n. l., přeložil Václav Bahník, ve sbírce „Listy hetér“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1970