Recepty a videa ⚗️🌿
Kráčím mezi lidmi. Přicházím z posvátného háje Mocného pána, kterému zde říkají Apollón. Zářící se zlatým mečem, jak je znám z pověsti o Ilias. Jako on jsem lékař a věštec. Šíp, který držím v ruce, vzbuzuje pozornost kolemjdoucích. Nechci do těchto končin přinést boj, ale vědomosti a krásu. Chci zde postavit chrám Dívce úsvitu. Nazývají ji zde Persefoné, ale není spojena se smrtí, naopak – je to Premtë, jak říkají Ilyrové. Možná se nyní ptáte, kdo jsem já? Abaris Hyperboreán podle místa, ze kterého pocházím, ze země mládí a hojnosti. Pohádky, říkáte si? Napínám luk, Apollón mi dodá sílu. Na šípu odletím daleko na půlnoční stranu, kde bude mnohem později stát hrad Křivoklát. Přijdou Anaxímandros, Parmenidés, Hérakleitos, Empedoklés, dále Hippokratés a Démokritos, současníci na život a na smrt. Jejich myšlenky, že za vířením prachu ve slunečním světle stojí atomy a že nemoci mají přirozené příčiny v těle, otevřou cestu k poznání přírody.
Články: Pravda o lesích Křivoklátska 🌳 – Arcanum decoctionum herbarum (o středověké medicíně) 🌸 – Mapa objevů 🗺️ – Nejkrásnější cesta světa 🏞️ – Počátky osídlení Křivoklátska 🛖 – Křivoklátští bohové 🏛️ – Lesy a byliny 🌿 – Pověst o Haně ⚔️ – Roh hojnosti (příběh z doby bronzové) 🍎 – Keltské město 🔥 – Čtyři síly vesmíru 🪐 – Myšlenky z lesa 📖
Jako mrknutím oka se přenesu o dva tisíce let do budoucna, na konec 13. století. Přede mnou stojí dcera hutníka jménem Hana, která Křivoklátsko zachránila před braniborskými žoldnéři. Nevidí mě. Nabádám tajemného cizince, aby ji zasvětil do antických spisů. Při slovech z rukopisu De rerum natura si vzpomene, jak jí otec kdysi vyprávěl pohádku o nebeském kováři, který v nitru vzdálených hvězd tvoří prvky světa. Poznání přírody ji vrací ke ztracenému dětství a bolestivým vzpomínkám na dřívější chlad a nepokoje, které však znovu udeří. Proto připraví směsi bylin a rad, které se zdejším lidem navždy vtisknou do paměti. V nich bude žít i můj odkaz. Kdo bude chtít, může se s těmito tajemstvími v příběhu Křivoklátské směsi seznámit.
Sledujte Křivoklátské směsi na: Instagramu – Facebooku – YouTube – Threads 🤗
Král se usmál. „To je lesní část zahrady z Románu o růži,“ řekl zasněně. Poté vzal poháry naplněné vínem. Jeden podal Haně. „Vezmi si,“ řekl ohromeně, „a omlouvám se za své způsoby, nevěděl jsem, že jsi učená, kdo by to byl řekl? Začnu znovu.“
Napil se vína. Povzbudil Hanu, aby učinila to samé. Sledoval ji. „O růži zpívám,“ začal zvesela, „líbí se mi její vůně, vášeň ve mně vzbouzí. Mohl bych ji získat? Moc si to přeji, vždyť není krásnějšího pocitu než v těch nejtěžších chvílích být v teple domova své milé.“
Hana zamrkala. Vůbec nechápala, o co se to král pokouší. Je tenhle neohrabaný svůdník opravdu nějaký zástupce boha na zemi, jak si lidé myslí? Král si povzdechl. „Asi je to přehnané,“ řekl smutně, „to mi poradil Vitslav, syn knížete z Rujány, Červeného ostrova. Údajně to na holky zabírá.“ Sklopil zrak a poškrábal se po levé ruce. „Na tebe ale očividně ne,“ dodal sklesle.
Hana se napila vína. Bylo z něj cítit cizokrajné koření. Že by hřebíček? Rukou si odhodila vlasy z obličeje. „Víš, králi,“ řekla po chvíli, „musím ti něco povědět. V dobách nepokojů jsem byla vězněná správcem hradu na vrchu Hlavačově. Ze začátku byl také milý, ale pak si se mnou dělal, co chtěl.“ Václav se také napil. Přemýšlel. Tak odtud zná ta tajemná dívka dvorské básně? Vzpamatoval se. „Nejsem jako on,“ odpověděl, „popravdě jsem měl podobný osud jako ty, také jsem byl v dobách nepokojů vězněn.“
– Kapitola sedmá: V mysli krále Václava, Křivoklátské směsi
Za zlatovlasou dívkou spatřila světový strom, dub, jehož větve prorůstají do každé chalupy. Jsou tvořeny drobnými trojitými spirálami, triskely, protony, jejichž tok stvořil první hvězdy a umožnil povstat prvkům, atomům, které se nachází kolem nás a mezi něž patří kyslík, síra, draslík nebo železo. Ten samý tok pak pohání dýchání každé buňky, která jeho pomocí uchovává energii.
Tak vznikáme my, kteří o světě uvažujeme, kteří tento tok vnímáme, byť v každé části vesmíru plyne jinak. Vesmír je složen z mnoha různých „současností“ vzniklých z událostí, které se odehrávají na nejmenších úrovních a jsou plné vzájemných vztahů. Tyto události tok času v naší části vesmíru a na naší planetě v mezích pružného prostoročasu řídí. Vynořují se na pozadí atomů, na pozadí kvant, prostoru a času, který díky nim kyne jako těsto.
„Poznáš mnoho věcí,“ řekla zlatovlasá dívka, „které stojí mimo hranice tvého chápání. Chci ti to ukázat, protože vím, že tyto znalosti využiješ pro dobro lidí, tohoto kraje a všech tvorů, kteří ho obývají.“
Hana otevřela oči. Vidění zmizelo. Stála u své klidné studánky obklopená šeptajícím letním lesem.
– Kapitola pátá: O půvabu slunce a květin, Křivoklátské směsi
Před mnoha lety stál u Vrbového potoka skromný dům. Postavený byl z jedlových trámů a skrze jeho vysokou střechu stoupal dým až nad přilehlý kopec. Tam pod kořeny starého dubu odpočívaly vzpomínky na keltské hradiště, k němuž se pán domu cítil být podvědomě připoután. Jako by mu okolní stromy a byliny, jejich tvar a druhové složení, připomínaly, co se na těchto místech před víc jak jedním a půl tisíciletím odehrálo.
Zde na soutoku Rokytky, Vrbového potoka, a toku s názvem Haná, podle kterého pojmenoval svou dceru, onen hutník pracoval, rozpaloval pece a za svitu stříbřitých hvězd získával železo a jiné kovy z rud zemských. Často svou dceru na ono hradiště vodil, stejně tak na jiná podobná místa, která ho k sobě poutala. Ukazoval na hvězdy a vyprávěl příběh o nebeském kováři, který v jejich nitru tvoří kovy, prvky světa, ze kterých je vše složeno.
Jednoho dne své dceři daroval přívěsek s obroušeným olivínem, který zářil zelení okolních lesů, odrážel světlo slunce a měsíce a skrýval v sobě tajemství původu všeho života. Hutník si moc dobře uvědomoval, že nestačí dětem odkázat jen majetek, ale že je nutné v nich zasít zrnko odvahy, vychovat je, vybudovat v nich sebedůvěru, aby dokázaly přetrvat těžké časy. Když pak po smrti krále Přemysla trpěli chudí i bohatí bez rozdílu, jeho dcera v sobě dokázala odvahu najít, postavit se lidskému zlu a lesy křivoklátské zachránit. I když o všechno přišla, schopnosti, které v ní její otec probudil, nikdo nedokázal zlomit.
– Kapitola třetí: Poznejte sami sebe, Křivoklátské směsi
Kolem Vysokého toku, rostoucí nad stébly husté trávy, stojí pralesní velikáni. Jsou to buky, vysoké i tlusté, hladké jako hladina studánky, vrásčité i oděné houbami, roztahující své větve za sluncem. Stojí tam jak věčné sloupy mezi nebem a zemí a ničím nestíněné se tak představují v celé své kráse. Tyto pralesní buky se liší od těch z běžných lesů, i od svých mohutných bratrů a sester rostoucích na dně roklí, loužků, a od zakrslých a tvrdých jedinců obývajících pleše a skály, kde odolávají slunečnímu žáru. Buky mají zkrátka mnoho podob a všechny jsou nádherné.
Jarní listí, šťavnaté a kyselé, mírně vlaje ve větru, který sem přichází směrem od řeky. Nebe se zatahuje mohutnými mraky, blíží se déšť a bouře. Vzdálené slunce svými paprsky mraky ozařuje a já mám pocit, jako by nebe bylo skoro nekonečné, plné vlastních světů, lesů a měst. Během deště uvidím na hladké bukové kůře pramínky vody, kterou buky nechají po svých hlubokých kořenech vsáknout do lesní půdy. Není divu, že zdravé bučiny nikdy nehoří.
– Příloha první: Příběhy vybraných stromů Křivoklátska, Křivoklátské směsi
„Buď když nachovým kvítím jak ohněm lučiny svítí, zdálo se, že v mé dny plameny sluší i mně, nebo když květy a oheň mdlou barvu nemají nikdy, že pak ten obojí lesk upoutá diváků zrak, nebo že k veselí mému se hodí rozvernost noční: tato příčina třetí k pravdě as nejblíže má.“ – Flóra, Fasti/Kalendář, Publius Ovidius Naso, přeložil Ivan Bureš
Obětinu pro Mocného pána a Květinovou dívku jsem položil na kámen před sebou. Dar pro Pána lesů jsem položil mezi kořeny starého dubu. Na chvíli jsem zavřel oči. Spatřil jsem v mysli jelena se zlatými parohy. Zastavil se na nedaleké skále. Obrátil ke mně svůj pronikavý pohled.
„Prosím vás o ukázání znamení, že byla obětina přijata,“ řeknu po chvíli. Posadím se. Přes kůži se snažím vnímat závan větru, neunikne mi žádná vůně ani zvuk. Byliny. Jejich vůně je blíž a blíž stejně jako mňoukavý křik lesního jestřába.
Hvozd je skutečně v mé mysli. I když by se naprostá většina z mých vjemů dala nazvat skutečností, některé z nich si má mysl domýšlela. Postavím se. „Ať jsme všichni zdraví,“ požádám nahlas, „má rodina a ti, které máme rádi. Ať je zem úrodná a počasí příznivé. Prosím, ať je náš dům plný štěstí.“ Vytáhl jsem lahvičku s medovinou. Její obsah jsem tiše vylil na kámen.
– Obřad v posvátném háji, Vīta lūcī
Co by Venuše, Mars a Jupiter řekli na to, že jsme po nich nejen pojmenovali planety, ale zároveň k planetám vysíláme zařízení schopná přenášet obraz? Co by řekli na auta, počítače, na obrázky namalované během pár vteřin? Nemusíme věřit v nadpřirozené bytosti, jenom chápat, že jsou tyto představy součástí naší kultury a mysli. Všichni jsme potomci Slovanů, Baltů, Germánů, Keltů, Římanů, Řeků, ti všichni představy evropských bohů v různých podobách rozvíjeli. Nejde o víru, ale o cit pro sblížení přírody a kultury. Možná by na nás ti staří bohové byli přece jen hrdí. Možná by viděli, že jsme se nezřekli jejich dědictví.
Ano, fotíme sice během vteřiny a spolu s obrázky přenášíme myšlenky po celém světě. Zároveň jsme však ještě úplně neztratili to, co tito bohové představují, a to cit pro přírodu, pro opravdovou krásu, sílu, vynalézavost a odvahu. Ať už s mobilem nebo bez, dokud chodíme do lesa, posvátných hájů, k pramenům a památným stromům, budeme spojeni s našimi předky a jejich představami, které nás upozorňují na to, co je v životě důležité. Pokud se nestaneme otroky vlastních tužeb a nástrojů, stále máme jako lidé naději.
„Vítanou mateřídoušku a myrtu své vládkyni dejte, ozdobte věnečky z růží pletené sítiny kraj.“ – Kalendář (Fasti), Publius Ovidius Naso, přeložil Ivan Bureš
„Tehdy Vilém Zajiec srdce udatného, nelstivý přietel jazyka českého, doby Křivokláta, hradu králového, i zbavi ten kraj plena švábského.“ – Dalimilova kronika, počátek 14. století
Zadat nový objev 🗺️ – Přidejte se ke skupině Křivobjevy – Dárci a přátelé
Výsledky hledání zajímavých míst – Aktuální výzva: Sledování počátku rašení a kvetení