„Když jsem kráčel loukami po dlouhé hrázi, zřízené pro železnici, setkával jsem se s divoce foukajícím a ostrým větrem, právě tady se mohl prohánět nejvolněji; a když mě mráz udeřil do jedné tváře, nastavil jsem mu ještě druhou, třebaže jsem pohan.“[1]Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Jak už název napovídá, chtěl bych se s vámi podělit o pár myšlenek ze známé knihy „Walden aneb Život v lesích“ od amerického spisovatele Henryho Davida Thoreaua, který žil mezi lety 1817 a 1862 ve státě Massachusetts. Walden je i dnes velmi aktuální kniha o tom, jak být takzvaně moderním a přírodním člověkem zároveň, hodně vychází z antických a romantických myšlenek, neboť Thoreau byl sám o sobě velmi vzdělaný a často cituje řecké a římské autory v jejich původním jazyce. Walden má velký vliv na mě a mou tvorbu, i na celý nápad se stránkou Křivoklátské směsi, jak pochopíte z následujících úryvků. Napřed ale trocha úvodu.


Krajina státu Massachusetts je dodnes lesnatá a plná menších i větších jezírek vzniklých po ustupujících ledovcích koncem doby ledové. Fotografie pochází z přírodní rezervace Blue Hills z července roku 2012.

Mezi lety 1845 a 1847 si Thoreau víceméně vlastnoručně vybudoval malý srub na břehu jezera Walden nedaleko města Concord západně od Bostonu v Massachusetts, na pozemku jeho přítele Ralpha Walda Emersona. Thoreau však nechtěl žít poustevnickým životem, jak se mu často podsouvá, ale naopak obden Concord navštěvoval, procházel se po širém okolí, navštěvoval farmy a dělníky. Středobodem jeho cest byly vodní toky, především jezera a jezírka, která jsou v okolí velmi hojná. V roce 2012 jsem některá jezera osobně navštívil. Mnohá z nich jsou oplocena jako zásobníky pitné vody, ovšem u jiných se nachází domy a je možné se v nich koupat. Byl to moc krásný zážitek být obklopený lesy, zatímco se mi na nohy lepila smůla z borovic, která se nacházela na písčitém dnu. Dokonce jsem měl příležitost kormidlovat jednu větší motorovou loď a pozorovat okolní krajinu.


Více kopcovitá lesnatá krajina Křivoklátska sice postrádá jezera, ovšem vynahrazuje to mnohými potůčky, které tvoří v okolní krajině zaříznuté loužky. Fotografie Rakovnického potoka o letním slunovratu roku 2022.

Napřed si Thoreau uvědomuje, že lidé často připomínají nablýskané lahve s vínem, které je však uvnitř zkažené – je přece potřeba, aby zevnějšek ladil s tím, co je uvnitř, a ptá se, proč tomu většinou tak není. Potom slunce spálí veškeré lži a klam a odhalí skutečnost. Autor díky tomu začne poznávat, jak které rostliny rostou a kdy kvetou, jak se liší jednotlivé druhy zvířat a jak jsou lidé jako sociální tvorové neuvěřitelně pevně svázání se společností a touhou zaujmout ostatní tak moc, že naprostá většina času strávená prací a různými jinými činnostmi je ve skutečnosti zbytečná a člověku nic nepřináší. Zde leží odpověď na jeho první otázku a ptá se, jak to může změnit. A stane se tak díky úsvitu. Úsvit totiž není jen venku v přírodě, ale pronikne do mysli člověka, kde je zdrojem inspirace (celou dobu se odkazuje na antické autory a chválí jejich spisy). Autor touží po tom, aby, až se probudí, byl úsvit doslova „v něm“. Autor se pak díky němu a okolnímu lesu a jeho poznání mění z lovce v přírodovědce nebo básníka. Lov považuje za cennou zkušenost, která je však už zbytečná, a věnuje se pěstování rostlin pro vlastní obživu. Odpovědí na jeho druhou otázku je tak neustálé upřímné poznávání přírodních dějů a tvorba příběhů, básní a písní. Nakonec autor pozná starou ženu, paní země, která je „starší než mytologie“, a její „bylinnou zahradu“ plnou nejen lidských, ale i dalších příběhů přírody, které ho propojí s okolním krajem.

Thoreau nechtěl uniknout světu, ale vadilo mu, jak ho pořád někdo poučoval o tom, jak má žít. Jeho myšlenkou bylo, že inspiraci pro život člověk může najít jedině sám v sobě a v okolní přírodě. Vědom si technologického pokroku své doby a změn krajiny trochu pohrdal všemi těmi konzervativními radami ze starých časů, které byly docela jiné než ty, které sám prožíval. Jak ostatně hned v úvodu píše:

Staří nemohou dát mladým ani žádnou důležitou radu, poněvadž jejich vlastní zkušenost byla zlomkovitá a jejich život byl hanebný propadák bez jejich viny – jak si to aspoň namlouvají. Možná jim ale ještě zbylo trochu víry, která této zkušenosti čelí, a oni jsou jenom méně mladí než dřív. Žiji na této planetě přes třicet let, a ještě pořád čekám na opravdovou radu od starších. Nikdo mi dosud nic neřekl a speciálně pro mě nejspíš ani nikdo žádnou radu nemá. Přede mnou je život, pokus, na němž jsem v podstatě teprve začal pracovat, ale nic mi není platné, že oni už s ním jsou u konce. Mám-li nějakou zkušenost, kterou zatím považuji za nejcennější, pak tu, že moji mentorové neměli nic, co by mi řekli. Povídal mi jeden farmář, že člověk nemůže být živ jen rostlinnou potravou, protože se z ní nedají vytvořit kosti, a že on svou tělesnou soustavu každý den věnuje i na to, aby ji zásobil kostitvornými látkami. Právě oral pole a šel při tom za svými voly, kteří se svými kostmi z rostlinné potravy vlekly jeho i těžký pluh přes všechny překážky. Pro některé, ty zkažené, jimž není pomoci, jsou jisté věci opravdu životní nutnost, pro jiné představují přepych a ještě dalším jsou zcela neznámé. Někteří mají za to, že celou oblast lidského života se všemi horami i doly prozkoumali už naši předchůdci a že už je na světě o vše dobře postaráno. Podle autora neznámých deníků Johna Evelyna moudrý Šalamoun nařídil, jak daleko od sebe se mají sázet stromy, a římští prétorové určili, jak často se smí jít na sousedův pozemek nasbírat si tam žaludy, aniž by bylo porušeno vlastnické právo. Hippokrates sepsal návod, jak si máme stříhat nehty, jež nemají být ani kratší ani delší než konce prstů. Zdá se, že naprostá omrzelost a nuda, jež ze života vyčerpávají veškerou rozmanitost a radosti, jsou jistě tak staré jako Adam. Nikdo však ještě nezměřil lidské nadání a schopnosti a z těch několika minulých pokusů se nedá vysoudit, co všechno dokážeme vykonat.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Thoreau si mimochodem velmi považoval dobrých knih a antické vzdělanosti, kdy si uvědomil, že na náš život mají trvalý vliv skrze jejich propojení s naší kulturou. On sám byl něco mezi panteistou, deistou a ateistou se sklony k antickému pohanství, neboť sám poznamenal, že má radši Dia než Jehova právě kvůli Diovu bližšímu vztahu k přírodě. Následující úryvek je snad nejhezčím projevem vděku antické učenosti, jaký jsem kdy četl:

Není divu, že Alexandr s sebou na svých výpravách nosil Iliadu ve skvostném pouzdře. Psané slovo je památka nejdrahocennější. Je to něco zároveň bližšího i všeobecnějšího než jakékoli jiné umělecké dílo. Je to umělecké dílo nejbližší samému životu. Může být přeloženo do každého jazyka a nejen čteno, nýbrž skutečně vydechováno lidskými rty, nejen zpodobeno na plátně nebo v mramoru, nýbrž vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky antického člověka se stává mluvou moderního člověka. Dva tisíce let propůjčilo pomníkům řecké literatury, stejně jako jejím mramorovým sochám, jenom zralejší, zlatý, podzimní nádech, neboť přineslo svou letní, jasnou a blankytně modrou oblohu do všech zemí, a ta je chrání před útoky času. Knihy jsou nahromaděným pokladem světa a vhodným dědictvím generací i národů. Knihy, ty nejstarší a nejlepší, stojí přirozeně a vším právem v policích každého domku. Nemusejí se nikterak obhajovat, protože zdravý rozum čtenářů je sám vezme v ochranu a je vděčný, že ho osvěcují a podporují. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a jasnou aristokracií a mají na lidstvo větší vliv než králové a císaři.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Thoreau často cituje z Proměn[2]William Shakespeare Ovidiovy příběhy z Proměn přímo převzal do svých her, kronikář Kosmas se na Ovidia také nepřímo odkazuje, Božena Němcová využila některé jeho citáty apod. od Publia Ovidia Nasa při popisu různých postav a lidových zvyků, což je i mé oblíbené dílo vedle Fasti. Ovidius v nich obou odkazuje na vegetariánství[3]Například: „Při tomto bohatství všeho, jež země, ta nejlepší matka, rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem?“ – Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso, přeložil Ferdinand Stiebitz, v Praze vydalo … Pokračovat k poznámce stejně tak jako Thoreau. Nejdůležitější je však pochopení poetičnosti při popisu přírody a její zosobňování v podobě božských bytostí, které nabízí:

Doléhala ke mně melodie, jež jako by měla svůj původ ve vzduchu a která rozmlouvala s každým listem a jehličkou, ta část zvuku, kterou živly převzaly, pozměnily a opakovaly ozvěnou od údolí k údolí. Ozvěna je do jisté míry původní zvuk a v tom je její kouzlo a půvab. Je to nejen opakování toho, co je ve zvuku zvonu hodno opakování, ale částečně i hlas lesa; stejná obyčejná slova zvuky, ale zpívané lesní nymfou.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Thoreau svůj pobyt v lesích pojal jako pokus a zmiňuje například Charlese Darwina. Romantická filozofie ostatně inspirovala vědce a samotnou teorii evoluce. Thoreau zná stejně jako Darwin pojetí geologického času, což je chybějící kousek skládačky, který chyběl antickým učencům k tomu, aby sami s evolucí přišli. A jeho myšlenky stejně jako mnohých jiných vědců a básníků inspirují dnes nás. Viz například jeho popis podstaty zákonů přírody, kde používá přirovnání dnes známé ze sjednocené teorie superstrun:

Naše pojmy zákonitosti a souladu jsou zpravidla omezeny na tři případy, které objevujeme, ale soulad, který je výsledkem daleko většího počtu zdánlivě sporných, ale ve skutečnosti shodných zákonů, které jsme zatím neobjevili, je ještě podivuhodnější. Jednotlivé zákony jsou podobné našim hlediskům, podle nichž se chodci mění obrys hory každým krokem, a hora tak má nekonečný počet profilů, ač ve skutečnosti jen jedinou trojrozměrnou podobu. I kdybychom ji rozštěpili nebo provrtali, nebylo by možné ji pojmout v její celosti.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Podobně jako řečtí atomisté (atomisté/epikúrejci, například básník Lucretius, byli pohanští ateisté, naopak stoikové včele s Pliniem starším byli pohanští panteisté) Thoreau nevnímá, že by věci byly špatné nebo dobré samy o sobě, ale jde o to, jak je člověk pojímá, viz jeho na jednu stranu pozitivní, na druhou negativní popis železnice. Sám bydlím ve vesnici na okraji lesa u železnice a vím, že mě dokáže inspirovat podobně jako jeho (a týká se to i modernějších technologií):

Pískot lokomotivy proniká mými lesy v zimě v létě jako skřek jestřába, vznášejícího se nade dvorem některého farmáře, a upozorňuje mě, že do našich končin přichází mnoho neúnavných obchodních cestujících z měst, anebo podnikavých venkovských obchodníků z okolí. Jakmile se dostanou na dohled, jeden na druhého volá tak hlasitě, aby mu šel z cesty, že to je někdy slyšet na míli daleko. Zde ti přinášíme potraviny, venkove, váš denní příděl, krajané! Žádný farmář tady není natolik soběstačný, aby jim mohl říct ne. Zde je váš plat za to, hvízdá píšťalka venkovana: klády, které se jako dlouhá beranidla řítí rychlostí dvacet mil za hodinu k městským zdem, a dost židlí, aby na nich spočinuli všichni ti unavení a těžké břímě nesoucí, kteří bydlí uvnitř. Takhle neotesaně nabízí venkov městu židli. Všechny stráně pokryté borůvkami se orvou do hola, všechny palouky porostlé brusinkami se shrabou do města. Sem nahoru se vozí bavlna, tam dolů do města soukenné látky; sem nahoru hedvábí, tam dolů vlna; sem nahoru knihy, ale dolů jde rozum, který je píše.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Člověka nečiní šťastným věci, ale napřed se musí šťastný cítit on sám. Co se týče pořizování nových věcí, člověk by do nich měl dorůst, tady Thoreau nabízí přirovnání k lahvi vína, kdy její obal musí odpovídat tomu, co je uvnitř. Stejně tak, pokud víno dozraje, musí se změnit i láhev, všechno je v neustálé proměně a vnějšek musí odpovídat vnitřku. Člověk by během svého života měl projít podobnou proměnou jako motýl, napřed divokým larválním stadiem (které podle něj představoval například lov), zakuklením a vzdělaným životem motýla. Některé národy prý trvale zůstávají v larválním stadiu, což se prý dá poznat podle jejich velikého břicha. Myšlenka tohoto postupného vývoje je například vyjádřena zde:

Poněvadž jsem byl sám sobě i řezníkem i uklízečkou i kuchařkou a zároveň také pánem, pro kterého se vařilo, mohu mluvit na základě neobyčejně úplně zkušenosti. Praktickou námitkou proti živočišné stravě je její nečistota; a kromě toho, když jsem chytil, zabil, upekl a snědl rybu, nezdálo se mi, že by to byla nějak zvláštně výživná strava. Pociťoval jsem, že je bezvýznamná a nepotřebná, a že mě stojí víc, než za co stála. Kousek chleba nebo pár brambor by stačilo zrovna tak a nebylo by s nimi tolik práce a špíny. … Většina lidí by se styděla, kdyby byli přistiženi, že si vlastníma rukama připravují právě takový oběd, ať už ze zvířecí nebo rostlinné stravy, jaký si dávají denně předkládat od jiných. Dokud se tohle nezmění, nebudeme civilizovaní, a i když možná jsme pánové a dámy, nejsme praví mužové a pravé ženy. … Není to výčitka, že člověk je masožravcem? Pravda, může žít a žije do veliké míry tak, že se živí jinými zvířaty. Ale je to hanebný způsob, jak by zjistil každý, kdo by šel chytat králíky do ok anebo zabíjel jehňata. Toho, kdo lidi naučí, aby se omezili na nevinnější a zdravější stravu, budou pokládat za dobrodince lidstva. Nepochybuji, že je v tom kus vývoje lidského pokolení, právě tak jako se přestaly navzájem pojídat divoké kmeny, které přišly do styku se vzdělanějšími.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Jeho pozorování přírody jsou i dnes kvůli své názornosti součástí výzkumu klimatické změny. Nejdůležitější ale pro něj byl pocit, který příroda v našich nitrech vyvolává, a inspiruje naše estetické vnímání (ať už při vyprávění příběhů, rozjímání, nebo zdobení domova):

Náš venkovský život by mrtvěl, kdyby nebylo těch neprozkoumaných lesů a luk kolem dokola. Potřebujeme základní tón pustiny – brodit se občas v bažinách, kde se skrývají bukač a lyska, slyšet křik sluky, cítit šelestivé sítí, ve kterém si staví hnízda jenom divočejší a osamělejší ptactvo a kde se vydra plíží s břichem u země.

Dřív než ozdobíme své domy okrasami, očištěme své zdi i svoje životy. Základem všeho ať je krásná domácnost a krásný život. Smysl pro krásu si ovšem můžeme vypěstovat jen venku v přírodě, kde nejsou domy ani domácí páni.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Člověk si zkrátka musí vybrat nějaký kraj, který bude poznávat, aby si vypěstoval smysl pro krásu, přírodu apod., což jsem při tvorbě Křivoklátských směsí také učinil. Thoreaua kromě domorodých kultur inspirovalo především antické pohanství a jeho vztah k přírodě:

Přál bych si, aby naši farmáři při kácení lesa cítili něco z té posvátné bázně, jakou mívali staří Římané, když prosekávali posvátný háj (lucum conculare), čímž projevovali víru, že je zasvěcen některému bohu. Říman obětoval oběť na usmíření a modlil se: Ať bůh jsi či bohyně, kterému chrám tento je posvěcen, budiž přízniv mně, mé rodině a dětem atd.

Všichni básníci a hrdinové jsou jako Memnon dětmi Aurořinými a zvučí při východu slunce. Tomu, jehož pružné a bystré myšlenky jdou zároveň se sluncem, je den neustálým jitrem. Nesejde na tom, co říkají zvony, jak se chovají a co dělají lidé. Jitro je, když se probudím a když ve mně svítá.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Představa mého Waldenu[4]Pro zajímavost doplním, že v roce 2015 hudební skupina Nightwish vydala písničku „My Walden“ na svém albu o evoluci, se kterým jí pomáhal profesor Richard Dawkins. Thoreau měl ale vliv například i na její píseň „The Crow, the Owl and the Dove“, která je založená na … Pokračovat k poznámce byla vždy o menším nenápadném domě, který zapadá do okolní krajiny, ale který je uvnitř přírodní i moderní zároveň, spojený s okolním světem. Poslední úryvek shrnuje nejdůležitější myšlenku z celé knihy, volně spojenou s uznáním rozmanitosti a proměn přírody, a já vám přeji, abyste i vy našli svůj vlastní Walden:

Za živý svět bych nechtěl, aby někdo přijal můj způsob života, neboť nehledě k tomu, že než by se mu pořádně přiučil, já bych si asi už pro sebe vynašel jiný; já bych si přál, aby na světě bylo co nejvíc různých lidí, aby si každý našel a sledoval svou vlastní cestu, a ne otcovu či matčinu nebo sousedovu. Každý mladý člověk ať staví nebo obdělává půdu nebo pluje do světa, jenom mu nezbraňujte konat to, k čemu má chuť.

Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Některé další citáty týkající se přírody, vědy a našeho pohledu na svět, které jsou důležité pro dnešek, můžete najít na stránce: Citáty z deníku Henryho Davida Thoreaua

Poznámky

Poznámky
1 Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018
2 William Shakespeare Ovidiovy příběhy z Proměn přímo převzal do svých her, kronikář Kosmas se na Ovidia také nepřímo odkazuje, Božena Němcová využila některé jeho citáty apod.
3 Například: „Při tomto bohatství všeho, jež země, ta nejlepší matka, rodí, tebe snad těší jen žvýkati zuřivým chrupem žalostné kusy masa a řídit se Kyklópů mravem?“ – Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso, přeložil Ferdinand Stiebitz, v Praze vydalo nakladatelství Odeon v roce 1969
4 Pro zajímavost doplním, že v roce 2015 hudební skupina Nightwish vydala písničku „My Walden“ na svém albu o evoluci, se kterým jí pomáhal profesor Richard Dawkins. Thoreau měl ale vliv například i na její píseň „The Crow, the Owl and the Dove“, která je založená na úryvku z Waldenu o tom, jak je důležité znát skutečnost, což je ctnost nad všechny ostatní.