Ó, ty, jež kráčíš rosou nad ránem,
Květinová dívko, dcero jitřní záře,
jež v dlani neseš semena radosti
a listem hojíš rány světa.
Tvůj dech je vůní mateřídoušky,
tvůj hlas jak zurčení potoka v lese,
jenž běží stínem podbělu a devětsilu,
tam, kde se slunce dotýká země.
Zrodila ses z prvního úsměvu jara,
když břízy šeptaly vánku tajemství,
a křivatec svým zlatem pozdravil svět,
který jsi tiše objala pohledem.
Svěží je tvůj plášť z květů šípkové růže,
na hlavě věnec z chrpy, třezalky.
Tvé oči září jak pramen v hlubokém lese,
v nich se zrcadlí paměť všech bylin.
Květinová dívko, tvé jméno šeptá les,
v každé jahodě, v každém lístku maliní.
Ó, pojď a usedni pod dubem vedle nás,
nauč nás znát, co živé je a pravé.
Ty, jež znáš cestu světla i stínu,
jež tančíš s vlaštovkou pod nebem,
buď s námi, když se louky zbarví do ruda,
a zůstaň i tehdy, když květy odchází spát.