Co by Venuše, Mars a Jupiter řekli na to, že jsme po nich nejen pojmenovali planety, ale zároveň k planetám vysíláme zařízení schopná přenášet obraz? Co by řekli na auta, počítače, na obrázky namalované během pár vteřin? Nemusíme věřit v nadpřirozené bytosti, jenom chápat, že jsou tyto představy součástí naší kultury a mysli. Všichni jsme potomci Slovanů, Baltů, Germánů, Keltů, Římanů, Řeků, ti všichni představy evropských bohů v různých podobách rozvíjeli. Nejde o víru, ale o cit pro sblížení přírody a kultury. Možná by na nás ti staří bohové byli přece jen hrdí. Možná by viděli, že jsme se nezřekli jejich dědictví.
Ano, fotíme sice během vteřiny a spolu s obrázky přenášíme myšlenky po celém světě. Zároveň jsme však ještě úplně neztratili to, co tito bohové představují, a to cit pro přírodu, pro opravdovou krásu, sílu, vynalézavost a odvahu. Ať už s mobilem nebo bez, dokud chodíme do lesa, posvátných hájů, k pramenům a památným stromům, budeme spojeni s našimi předky a jejich představami, které nás upozorňují na to, co je v životě důležité. Pokud se nestaneme otroky vlastních tužeb a nástrojů, stále máme jako lidé naději.
„Vítanou mateřídoušku a myrtu své vládkyni dejte, ozdobte věnečky z růží pletené sítiny kraj.“ – Kalendář (Fasti), Publius Ovidius Naso, přeložil Ivan Bureš, vydalo nakladatelství Odeon v roce 1966
