Bylo léto roku 1283. V lesích nad Chlumem nastalo ticho, jaké přichází jen po velké kruté bouři. Braniborští žoldnéři byli dávno pryč, správce hradu na Hlavačově, krutý tyran, byl pohlcen ohněm spolu s celým hradem. Lidé se vzpamatovávali z hladomoru, který je měl do konce života poznamenat. Neztráceli však naději. Vraceli se ke svým polím a řemeslu.
Hana, sedmnáctiletá dívka s modrýma očima a hnědými vlasy, se však ke starému vrátit nemohla. Usedlost byla do základu zničena, mysl v troskách. Dokázala sice vyhnané vesničany sjednotit, vlastní rukou zabila správce, který ji tak bezohledně mučil, ale staré rány se tak snadno nezhojí, vrací se v podobě přízraků a zlých snů. Věděla, že si pro sebe musí najít úplně novou cestu.
Její otec, hutník z Chlumu od potoku Haná, z místa, nad kterém se kdysi tyčilo keltské hradiště, byl zabit rukou tyrana. Ale právě po tom toku, po Hané, dostala své jméno. Tam ji otec nosil na ramenou, ukazoval svět ohně a kovu, vyprávěl o nebeském kováři, který v nitru hvězd tvoří kovy, prvky, světa. A také tam, pod starým dubem, jí dal poprvé do ruky luk. Když ho tehdy napnula, smála se. „Zvuk tětivy je jako zpěv potoka,“ říkal jí otec.
Teď nesla na zádech luk zcela jiný, než jaký si pamatovala z dětství. Byl to dar od Litorada, přítele, který zůstal po jejím boku i v těch nejtěžších dnech. Dlouhý jasanový luk, štíhlý a pevný jako stvol divizny, lehce zahnutý jako kmen buku rostoucího na suti ve svahu. Dřevo mělo ve svém jádru zlatý lesk, jako by se v něm skrývala paměť slunečních paprsků, které onen statný jasan přijímal každým listem. Když luk držela, měla pocit, že se napojuje na něco mnohem staršího než války a nepokoje, na proud mízy a léčivé síly lesa. Nebyl to jen nástroj k zabíjení. Byl to nástroj k udržení rovnováhy.
Zhluboka se na okraji kvetoucí nivní louky nadechla. Vzduch voněl tužebníkem, lípou a dýmem, který přinášel vítr od vzdálených ohnišť. Louka pod ní dýchala, země byla teplá a měkká a bzukot hmyzu ladil s jejím vlastním tepem. V prstech držela jasanový luk, dlouhý, hladký, voňavý, jako by si dřevo stále pamatovalo na svůj čas v lese.
Natáhla tětivu, jistě a plynule, jak si to pamatovala z dětství. Ale tělo jí odpovědělo jinak. Napětí nebylo jen v tětivě, ale i v ní. Pohyb se zadrhl, zasekl o vlastní proměnu. Tětiva narazila na měkkost, která tam kdysi nebývala.
V dětství Hana běhala bosá, štíhlá jako stéblo pšenice, pružná jako vrbový proutek, který se ohýbá, ale neláme. Teď však cítila, jak se její tělo za tu dobu změnilo. Její krok nebyl lehčí ani těžší, byl zkrátka jiný. Váha se rozprostřela do boků, hrudi a stehen. Jako když mladá léčivá bylina poprvé zhoustne, zakoření hlouběji a začne kvést.
Zavřela oči. Cítila svou hruď, nikoliv jako překážku, ale jako část svého já. Cítila boky, které jí pomáhaly s rovnováhou, s tím zůstat klidná uprostřed bláznivého chvějícího se světa. Tělo neslo bolest, krev, paměť i rozhodnutí. Neslo lásku, hněv i rozčarování po hořkém vítězství. Vlnilo se, ale přesto stálo vzpřímeně.
Nevzdala to. Neodložila luk. Místo toho si přitáhla kožený pás k tělu a upravila postoj. Rameno mírně vpřed, boky uvolnit, těžiště níž, jak ji to před dlouhými deseti lety učil otec, když jí bylo sedm. Tehdy se usmívala, teď stála sebevědomě se zlatým zábleskem v modrých očích. Nevedla ji dětská hravost, ale zkušenost.
Znovu uchopila tětivu. Cítila, jak se napíná jako vlákna lnu. Pohyb byl jemný a silný zároveň. Tětiva se přiblížila k tělu jako proud ženoucí se podél kamene. Luk vydal dutý zvuk, šíp zmizel v dáli. Proletěl větrem, který se na chvíli ztišil, jako by mu chtěl uvolnit cestu. Zasáhl měkkou kůru břízy na druhém konci louky. Zvuková vlna se vrátila zpět k uším střelkyně. Nastalo ticho.
Hana se nehýbala. Cítila, jak se myšlenky zklidnily a rozplynuly, jako by byla její proměna dokonána. Byla ženou, která zůstala zakotvená v kraji, vědomá a silná. V ten okamžik cítila spojení, viděla se na pěšině uprostřed voňavých lesů. Kolem kvetly byliny, všechny, které pozná po čichu a hmatu. V ruce držela třezalku, která zářila jako samo slunce, voněla a jako kouzelná louč jí ukazovala cestu.
Hana byla ženou, která se stala bylinářkou, protože věděla, jak léčit rány i jak jim předcházet. Na zádech si nesla dlouhý luk, ve kterém se skrývala stejná tichá moc jako v bylinném výluhu nebo v poučném příběhu. Vše dovedlo ochránit život, věčný tep posvátných hájů okolních lesů. V mysli kráčela po cestě životem, tělem po cestě loukou a lesnatým krajem.
Jak se pohybovala, jak se bílý lněný šat lehce houpal přes její bedra, nesl se tím pohybem tichý slib. Slib božských zjevení, která jí říkala, že hladomor zmizí a opět nastane úroda. Půda Křivoklátska totiž ještě neřekla poslední slovo. Luk jemně pohladil hýždě, plodnost kraje nabízí dar obilí, jablek, šípků a lesních keřů. Hana se nezastavovala. Záhyby jejího těla, plynulé a ladné, se vlnily jako meandry Hané, po které dostala své jméno, pak Rokytného potoka a dále jako hlubší, klidné oblouky Mlžné řeky, v jejíž mlze mizí hranice mezi světem lidí, předků a duchů kraje. Luk jí vrátil dospívání, o které byla připravena.
S Hanou bylo spojeno celé Křivoklátsko, jeho rány, jeho houževnatost, tichá touha znovu rodit. Byla jako krajina po válce a požáru, která skrze popel vyhání nové výhonky. V její chůzi byla rovnováha, ve které se mísila měkkost a síla, slast i práce. Vpředu i vzadu na těle byly vysoké kopce, vzniklé z lávy dávných sopek, porostlé nesmrtelnou mateřídouškou, z níž vane uzdravující vůně. První koupel dítěte voněla mateřídouškou, touha ženy, láska matky. Kdo Hanu spatřil, aniž by to dovedl říct, poznal skutečnost, že tohle je žena, v níž se jako v zrcadle odráží krajina sama.
Ze stezky pod lesem právě přicházeli lidé. Žena s džbánem, tesař s holí, rolník s motykou. Zastavili se. Nechtěli Hanu vyrušit, ale v jejím pohybu, uvolnění, napětí, v očích, šatech, bylinách a luku bylo něco kouzelného. U jejího pasu se houpal kožený měšec plný sušených květů, přes záda jí visel toulec se zbylými šípy, šaty se jí lepily na nohy orosené trávou. Když je spatřila, usmála se. Přirozeně, líbezně, bez pýchy. Ale oni už poklekali.
První padla na kolena stará žena, pak mladý muž, který si dobře pamatoval, jak mu Hana zachránila rodinu. Jakoby právě teď viděl tu velmi mladou, ale sebevědomou dívku, jak se vypořádává se zlým správcem. Jak stojí s uloupeným mečem na mostě a velí k útoku.
„To je ona,“ řekla žena, „ta, co se za nás postavila, když jiní hleděli jen na své zájmy a o zdraví kraje a lidí se nestarali. Ta nás léčila odvary z kozlíku, jitrocele a vrbice, když jsme samým hladem křičeli ze spaní.“ „Živá světice,“ řekl tesař, „bohyně dávných časů.“
Hana jim nevěnovala pozornost, nezastavila se. Věděla, že není svatá. Ale nesla v sobě něco, co svatým bývá připisováno. Dělat to, co je správné. Lukem, bylinou, slovem. Bez potřeby slávy.
Když odešla, zůstala po ní ve vzduchu vůně sušených bylin, směsi Mocný pán, jejíž základ tvoří třezalka, řebříček, bez a dobromysl. Lidé se pomalu zvedali a tiše mezi sebou mluvili. Nechali ji odejít, tu, která je víc než dívka.
Hanu od Hané. Tlukoucí srdce Křivoklátska.
K dalšímu čtení
Poklady světa rostlin (e-kniha zdarma)
Vīta lūcī – Život posvátného háje (e-kniha zdarma)
Arcanum decoctionum herbarum (o středověké medicíně)
Recepty a videa (včetně bylinek pro lukostřelce)
Vznik přírody Křivoklátska (článek)
Počátky osídlení Křivoklátska (článek)
Lesy a byliny: Vliv antiky na poznání vztahů mezi rostlinami (článek)