Propadený zámek, hradiště z doby bronzové, možná keltské, a raně středověké, stejně jako ostatní křivoklátská hradiště stavebně neobvyklé. Stálo na skalnaté ostrožně uprostřed lesnaté stráně, na kterou se mi naskýtal pohled každý den, když jsme sem jezdili na chatu. Je to kousek od luhu, kam jezdil se svými rodiči malý Ota Pavel, který zdejší stráň ve stejnojmenné povídce nazval smrtí krásných srnců, protože se tu jeho tatínek ve válečné době naučil pytlačit srnce:
„Nad ostrůvkem u řeky stoupala do výšky stráň a byla to zvláštní stráň, nebylo v ní žádné kamení, jaké v takové stráni bývá, ale hebký vysoký pažit na plošinkách mezi mohutnými duby; sem se chodila pást zvěř a tudy klusala pít k řece. Byla to vlastně krásná zahrada anebo také zámecký park, ale jinak to byla zahrada smrti, mohla se jmenovat ‚smrt krásných srnců‘.“
Zatímco Ota Pavel sem dojížděl z Buštěhradu, já z Lidic, které s Buštěhradem sousedí. On jezdil na branovskou stranu řeky, já na nezabudickou. On si zamiloval řeku a ryby, já hlavně lesy. On nostalgicky vzpomínal na své dětství zde strávené, já jsem se rozhodl na Křivoklátsku trvale žít (naposledy tu žil můj prapradědeček). Osudy jsou zkrátka spletité.
