Náboženství Polabských Slovanů v českých zemích: Srovnání Retry, Arkony, Kouřimi a Velízu

Představte si dřevěný chrám, který je dostatečně veliký na to, aby na jednu stranu pojal mnoho barevných dřevěných soch bohů, na stranu druhou mohl sloužit jako sněmovní místo lidí z okolních vesnic. Poblíž chrámu se nachází posvátné jezero obklopeno posvátnými háji a starými lesy. V místě se pak nachází alespoň jedna vícehlavá socha boha spojovaného s plodností i válkou. Přinejmenším takový byl raně středověký popis náboženského střediska Polabských Slovanů, nezávisle popsaného z Retry, Arkony, Volehoště a Štětína. Archeologické nálezy tento popis potvrzují, dokonce z tak dalekých míst, jakým je české hradiště Stará Kouřim, které tak spojuje české země s Polabskými Slovany a potvrzuje tak sdílenou západoslovanskou mytologii, která vychází z mytologie baltoslovanské.

Hradiště Stará Kouřim, kde původně stál velký sněmovní dům.

Nejdéle přežívající západoslovanskou svatyní s organizovaným kultem byla Arkona, která se nachází na severovýchodním výběžku ostrova Rujána v dnešním Německu, kde shlíží na Baltské moře, obklopena krásnými buky. Zatímco většina slovanských zemí již byla křesťanská, chrám v Arkoně přetrval až do roku 1168. Samotný název Arkona je dávné staroevropské jméno a nejblíže je mu patrně keltské slovo arkunjo, které znamená útes nebo hora (v jiných indoevropských jazycích by patrně slovo mělo předponu p-). Součástí vlastní svatyně byly věštby podobné ostatním polabským a pomořanským a zahrnovaly skákání koní přes tyče, které zůstaly stát nebo byly při skoku shozeny. Podle toho pak věštec hádal vůli bohů, často týkající se válečných záležitostí.

Kromě toho, že věštby s využitím bílých nebo černých koní vyvolávají vzpomínky na slovanské pohádky, je tu i jedno spojení s oblastí Křivoklátska. Podle křesťanského kronikáře Kosmy byl kníže Jaromír držen jako rukojmí na vrchu Velízu, který je archeologicky považován za posvátné místo už od pravěku. Hry pořádané během zajetí knížete, které mimochodem zahrnovaly skákání s koňmi, vypadaly jako nějaký druh obřadu s posvátnou hostinou. Křesťanskému knížeti se to celé samozřejmě nelíbilo, stejně jako křesťanskému kronikáři, takže pak není divu, že tato příhoda vypadala vážněji než původně možná byla, což se týká zvláště záznamů v následujících středověkých kronikách. To samé se týká takzvané dívčí války, při jejímž popisu Kosmas sám zmiňuje, že se původně jednalo o pohanský obřad plodnosti bez jakéhokoliv náznaku skutečně míněné války.

Pohled na Velíz z hradu Točníku.

Posvátné jezírko, velká dřevěná sněmovní místnost a vícehlavá socha boha byla nalezena spolu se zbraněmi a šperky na hradišti Stará Kouřim, což přesně odpovídá popisu o století mladšího polabského města jménem Retra, které prvně popsal kronikář Dětmar z Merseburku. Malé jezírko ve Staré Kouřimi je v porovnání se severní jezerní krajinou opravdu drobné, ale bohaté právě v archeologických nálezech zbraní a drahých šperků. Kníže Václav měl údajně Starou Kouřim dobýt a zničit, aby mohl celou oblast zařadit pod knížecí správu. Nové opevnění bylo vybudováno jen kousek od toho starého, které bylo pravděpodobně příliš pohanské pro Václavovy a Boleslavovy správce, jelikož se všichni včetně samotných českých knížat snažili vypadat co nejvíce křesťansky, jak jen to bylo možné. Retra byla také později zničena, je zajímavé, že biskupem Burchardem z Veltheimu. Co se týká Velízu, posvátný dub, který se tam nacházel, byl poražen a celé místo překryto menším klášterem, což byl také oblíbený středověký způsob jak se vypořádat s kdysi pohanskými svatyněmi nebo posvátnými místy.

Víme, že bohové uctívaní v polabských chrámech byli spojováni jak s válkou, tak i s plodností, především Svarožic z Retry, Svantovít/Svętovit^[1]Přípona vit/vid znamená „pán“ a je možné ji ve stejném významu nalézt i v keltských jazycích, například ve velšském jméně Morgetuid, které se později vyvinulo v Meredith („skvělý pán“ ve velštině). Polabští Slované používali název vit/vid místo dřívějšího … Pokračovat k poznámce z Arkony a Jarovít z Volehoště, kteří všichni mohou představovat jednu a tutéž božskou osobu spojovanou s bílým koněm. Na druhé straně Triglav ze Štětína více připomíná podsvětní božstvo spojované s černým koněm, mořem a trestem za provinění. Možná mohl souviset s Černohlavem z Rujány, jehož socha byla umístěna v chrámu nedaleko Arkony. Známe také jméno boha Perunice, pravděpodobně totožného s bohem jménem Perun, a Porevíta, pravděpodobně souvisejícího s jiným polabským bohem jménem Prove, kterému byl zasvěcený celý dubový háj. Svantovítův obřad plodnosti, při kterém se nejvyšší kněz schovával za ohromným koláčem, je také velmi dobře znám z pozdějšího folklóru ostatních západoslovanských oblastí. Jediné dřívější, tj. před-folklorní, spojení může opět souviset s Václavem, tentokrát s příběhem o jeho smrti, která měla nastat ve stejném čase pozdního léta, kdy se děkovalo bohům za úrodu (viz práce historika Dušana Třeštíka).

Tento článek jsem původně napsal v angličtině pro svůj druhý blog Pagan Coder a je dostupný zde.