Od Bible, přes apokryfní texty o Šimonu Mágovi až po maloasijské příběhy z prvních století našeho letopočtu, které byly předlohou „doktora Fausta“, je součástí křesťanství víra v ďábla a démony. Během středověku vznikala v církevním podsvětí specifická démonická magie, kdy mniši prováděli a zapisovali křesťanská zaklínadla, která měla za úkol démony ovládnout. Nešlo tak o žádné pohanské čaroděje, šlo o vzdělance, kteří věřili, že zlo lze spoutat pomocí jmen svatých a božích symbolů. Například první záznam pověsti o poustevníku Prokopovi, který oral s čertem, pochází až ze 14. století, kdy tento druh zaklínání získává na popularitě a po vynálezu knihtisku se rozšiřuje mezi lid.

Jenže zatímco jedni se snažili tyto smyšlené démony zkrotit, jiní v tom viděli hrozbu. Pod vlivem kázání a šířících se příběhů nebo exempel o neviditelných nepřátelích, začali někteří křesťané tuto část vlastní tradice vnímat jako cosi zvráceného, co je třeba zničit. Inkvizice, která do té doby cílila především na kacíře, například na katary, se mohla obrátit proti „čarodějům“. Ale ne těm ve vlastních řadách: Mniši a kněží v jejich pohledu na svět přece nemohli jakožto „dobří“ křesťané provozovat démonickou magii.

A tak byli obviněni jiní, tedy prostý lid. Ne ti, kdo magii studovali, ale ti, kdo o ní jen slyšeli. Lidé, kteří podle svých tradic nebo z důvěry v léčivé síly přírody provozovali jiné praktiky, často samozřejmě hluboce zakořeněné v křesťanském prostředí. Nešlo o spiknutí, ani o pakt s ďáblem. Ale právě tito lidé byli obětováni. Církve začaly věřit vlastnímu obrazu nepřítele. A čím víc se šířil strach mezi lidmi v různých vrstvách společnosti, tím víc hořely hranice. Vznikla čarodějnická posedlost. A doplatili na ni ti nejnevinnější.

„Skutečnými obětmi tohoto napětí se stali ti, kdo se i nadále zabývali lidovou přírodní magií, ale nyní se rychle pošpinili dotykem s démonickou magií. Jejich pronásledovatelé a soudci byli koneckonců vzdělání lidé, kteří přirozeně tíhli k tomu chápat lidovou magii v souvislosti s aktivitami své vlastní vrstvy. Rozpoznali hrozbu démonické magie v církevním podsvětí a bezděčně tento model přenesli na prosté a bezvýznamné kouzelníky. Aby ospravedlnili a prosadili represi lidové magie, vymysleli nejen démonický element jako nedílnou součást této magie, ale také spiknutí uctívačů démonů. Mezi kouzelníky a jejich protivníky ležela široká propast. Bylo řečeno, že “největší kouzelník bude ten, kdo začaruje sám sebe kouzlem tak dokonalým, že své vlastní fantazie bude chápat jako autonomní jevy.” Podle této definice se největšími kouzelníky paradoxně stali teologové, kazatelé, právníci, inkvizitoři a soudci.“ – Magie ve středověku, Richard Kieckhefer, přeložila Kateřina Jirsová, vydalo nakladatelství Argo v roce 2005