Poslední tři roky se mi během zimy několikrát stane, že najednou před domem nebo na zahradě ucítím vůni jedlového jehličí. Je to vždy jen na chvíli a zajímavé je, že se v nejbližším okolí žádná jedlička nenachází. Možná je to jen synestetický prožitek, který působí stejně jako vzpomínka spojená s vůní. Vzpomínka, která jakoby říkala, že vše bude v pořádku.

Asi půl kilometru za domem v lese jedle rostou a je to právě v roční době po opadu listí, kdy ukazují svou pravou tvář. Před třemi lety jsem toto volání jedliček vyslyšel a našel jednu vzrostlou, na jejíchž větvích se houpalo jmelí. Stačilo vylézt trochu na svah a jmelí si rukou bez jakéhokoliv nástroje vzít. Bylo to v době zimního slunovratu. Dar lesa, který má moc přinášet štěstí. ☀️

Zatímco mateřídouška ustoupila průmyslovému zemědělství, zániku květnatých luk a umělým zahradním trávníkům, jedle byly citlivé na kyselé deště minulého století, holosečné hospodaření a dodnes trvající eutrofizaci prostředí a s tím související změny půdy. Proto jsou dnes jedle poměrně vzácné, ale v minulosti tomu tak nebylo. Na Křivoklátsku se před stovkami let jedle nacházely v řádově větším množství, a na tyto převážně dubové a jedlové lesy zde místy narazíme i dnes. Je to také díky práci lesníků, kteří sem jedli vracejí.

Vůně kdysi hojné mateřídoušky a jedle byla pro naše předky známá jako žádná jiná. 🌸 Kdo nezná jejich vůně, nemá je spojené se vzpomínkami a pocity, určitě o hodně přichází. Tyto vůně jsou možná někde hluboko v nás a mají moc se dostat do našeho myšlení a prožívání i v době, kdy kolem nás žádné jedle a mateřídoušky zrovna nejsou. Pokud jde o pocit spojení s lesem a vlastními předky, mateřídouška a jedle patří mezi nejmocnější rostliny.


Jedličky v lese na Velké Bukové koncem listopadu


Dubovo-jedlový les mezi Městečkem a Kalubicemi v květnu