Vysoko nad Skryjskými jezírky se tyčí vrch Dubinky. Ce fut en mai, stalo se to v květnu. Stromy se oděly do svěže zeleného listí, vzduch byl protknut zpěvem a bzukotem. Pod vysokými duby právě kvetly hlohy, které vytvářely dojem klidného, skoro až zásvětního místa nacházejícího se mimo každodenní ruch. Se svou Haničkou jsem následoval pěšinku, která přes dubový les vedla až k lesostepi plné kvetoucích bylin. 🌼
Růžové smolničky, majestátní tolity, malé rozrazily. Ať už to byl Apollón nebo Venuše, Mocný pán nebo Dívka květin a úsvitu, či dokonce sama křivoklátská Hana a ohnivý Dýma, najednou jsem pojal myšlenku sestoupit níže po skalnatém svahu. Dostal jsem se na hranici kouzelného světa a uslyšel lidské hlasy z údolí. Nový život. Bylo krásné slunečné počasí. Teplo. Takový kousek od jednoho z nejnavštěvovanějších míst Křivoklátska a přitom tak daleko, svázán proudem náklonnosti ke kraji, jeho přírodě a pověstem, láskou k Haničce a k uklidňující vůni květin.
Čas se neustále točí v kruhu jako míchání v kotli, od jara do zimy a stále znova. Vůně sušených bylin, svit medových svíček, hřejivé nápoje a vzpomínky každý okamžik přináší naději, že se jaro vrátí, a když se ho člověk nabaží, přijde další období. A znovu, od narození do smrti. Drobné zvyky a myšlenky jsou tím, co náš tep udržují sladěný s tlukotem srdce posvátných hájů a střídání ročních období. Díky nim bude svítat uvnitř nás, bude znít píseň dávných časů, která nám otevře brány k tolika novým pocitům, o kterých se nám v každodenní šedi starostí ani nezdálo.
