Ve středověku byli lidé bezbranní proti nakažlivým nemocem. Zdálo se, že tyto nemoci využijí každý hlad a nepokoje, kdy je obranyschopnost lidského těla oslabená, aby mohly zasadit poslední ránu. Většina těchto nemocí měla původ v počátcích zemědělství, kdy se naši předkové začali zdržovat na jednom místě v blízkém kontaktu se zvířaty, z nichž se tyto nemoci na člověka přenesly a postupně se mu přizpůsobily. Z hovězího dobytka pochází smrtící neštovice a tuberkulóza. Od koní se na lidi přenesly rhinoviry zodpovědné za nachlazení, z kozích stád pak brucelóza. Stejně smrtící jako neštovice byly spalničky, pozůstatek dobytčího moru.[1]„První vážná epidemie tzv. Antoniova moru (nejspíše epidemie spalniček, které – než je římské legie přinesly z Blízkého východu – doutnaly v Africe nebo Asii) usmrtila v letech 165-180 n. l. v postižených oblastech čtvrtinu všech obyvatel, což představovalo kolem pěti … Pokračovat k poznámce A samozřejmě i bubonický mor, který později v polovině 14. století prošel Evropou v podobě černé smrti, přenáší zvířata.[2]„K první doložené epidemii dýmějového moru došlo v římské říši; tzv. Iustiniánův mor měl svůj počátek v Egyptě roku 540 n. l. O dva roky později zdevastoval Konstantinopol (Cařihrad) a vydal se dále, aby zmasakroval nejméně čtvrtinu obyvatel východního Středomoří, a … Pokračovat k poznámce
První obrázek: Středověký odvar proti nachlazení. Hrst kopřivových semínek rozmačkaná se stroužkem česneku v hmoždíři, následně vařená v šálku medoviny. Postup si můžete prohlédnout ve videu. Proti nachlazení a kašli se taky doporučoval prášek z dobromysli smíchaný se zázvorem, medem a vínem. Ve středověku lékaři připravovali z bylin nálevy, odvary, oleje, prášky, lektvary ve smyslu jakýchsi bonbónů, destilované vody a kromě jednoduchých směsí i některé poměrně složité.
Druhý obrázek: Nálev a odvar z třezalky tečkované. Na rozdíl od nálevu, který má zlatou barvu, je odvar zbarven červeně z nati třezalky vyvařeným červeným hypericinem a hnědými hořkými tříslovinami.
„Důležitá je střídmost v jídle a pití a čerstvý vzduch,“ řekla Anna medica, která se později stane pražskou měšťankou. Cituje myšlenky Hippokrata[3]„Alkmaión zcela odmítl roli démonů při vzniku chorob a na zdraví nahlížel způsobem velmi blízkým pojetí Pýthagorovu, totiž jako na soupeření základních dvojic tělesných sil: tepla a chladu, sladkosti a kyselosti, vlhkosti a suchosti. Předpokládal, že choroby jsou ukryty … Pokračovat k poznámce a Galéna, jak byly středověkému vzdělanému člověku zprostředkovány arabskými učenci, zvláště Rhazesem a Avicennou. Jsme na začátku 14. století, v době, kdy černá smrt ještě nezasáhla, nicméně lidem znepříjemňovala život lepra. „Nesmíme se nadýchat hnilobného pachu, miasmatu, pak nás tyto nemoci nedostihnou,“ dodala.[4]„Většina lékařů si uvědomovala, že mor je nakažlivá nemoc, mýlili se však, když za příčinu nákazy označovali zkažený vzduch (miasma). Doporučovali proto především vyhýbat se zdrojům zápachu (bahnité vody, hřbitovy, jatka, řemeslné dílny) a pomocí aromatických … Pokračovat k poznámce Naproti ní stála mezi dvěma rozkvetlými lípami bylinářka Hana, dcera hutníka. „Není to jen vzduchem,“ odvětila, „ale tím, že se v něm šíří semena nemocí. Tato semena je potřeba zničit.” Anna medica se zamyslela. „To zní jako teorie atomů,“ řekla, „kdo tě s tím seznámil?“ „Jeden známý, který utíkal,“ odpověděla Hana herbāria, fīlia metallurgī, „když jsi nucen jako pokání opisovat knihy stále dokola, začneš je číst. A ty, co jsou v klášteře ve městě Fulda, jsou obzvláště zajímavé. Tak zajímavé, že tě donutí klášter opustit, utéct a žít skutečný život. On mi to všechno převyprávěl. Řekl mi, že prvním, kdo spojil atomy s léčením, byl dávný lékař Asklépiadés.“
Pod bájným vrchem Velízem, na němž se v 13. století nacházela poustevna benediktinských řeholníků, se krčil starý muž, schoulený pod kořeny starého dubu. Netušil, že se zde kdysi nacházela svatyně dávných bohů, a to přinejmenším od doby bronzové. Seděl tam sám, opuštěný a zubožený. Kdysi býval předním vojákem, slavným mezi rytíři, kteří si ho najímali do boje. Ovšem ty dny jsou dávno pryč. Jeho srdce je slabé a sám už pomalu neudělá ani krok.
Jak se má postarat o svou nemocnou dceru? Slzy se mu řinuly z očí. Je to opravdu konec? Z koruny stromu slyšel švitoření ptactva. Co nás ještě čeká? Bída a hlad? „Sledovala jsem tě,“ najednou uslyšel dívčí hlas, „a chci ti pomoci. Tvé potomky čeká zima a chlad, musíte být na to připraveni.“ Muž zamžoural očima. V mlze spatřil ladnou postavu ozářenou ranním sluncem. Chtěl vstát, ale místo toho upadl mezi rozkvetlé černýše. „Drahá bohorodičko,“ vykoktal ze sebe nakonec, „svatá panno. Už opouštím tento svět?“ Hana se usmála. „Právě naopak,“ řekla, „přináším ti novou sílu.“
„Naučím tě znát směsi, které pomohou tobě a tvé dceři, která v bolestech leží ve tvém domě,“ řekla a začala vyprávět příběh …
– Směs: Ťuhýk a Drozd (o původu bylinářů z Kublova), Křivoklátské směsi
„Ale jak by ti toto poznání semen nemocí,“ zeptala se Anna medica, „mohlo pomoct při léčení a ošetřování lidí?“ Hana se usmála. „Sama nevím,“ řekla, „ale vím, že pouštění žilou, vliv planet a hvězd na lidské tělo, čtyři tělesné šťávy proudící celým tělem a účinek rozdrcených vzácných kamenů jsou nesmysl. Můžu se tak soustředit na to ostatní, důležité. Proč si vlastně lidé myslí, že mají na zdraví těla vliv hvězdy? Vždyť v nich akorát ve výhni nebeského kováře vznikají prvky, jak mi to vyprávěl otec. Hvězdy jsou oknem do tajů našeho světa, avšak na naše zdraví vliv nemají.“ Anna medica pohlédla na noční oblohu. „Shodneme se na použití bylin, je to tak?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ odvětila Hana s jiskrou v očích, „spoustu jsem se o nich dozvěděla od lidí, vlastním snažením a od křivoklátského lékaře Viléma Černého. Také mi řekl, že se lékařství posune kupředu, až zmizí nevraživost mezi lékaři, chirurgy a lékárníky. Až se jejich oblasti zájmu prolnou.“
Směs Červenka: dobromysl, mateřídouška a třezalka, které se na Křivoklátsku říkalo milovníček a ve středověku zvoneček.
Látky obsažené v bylinách člověku prospívají, zvláště pokud jsou zahrnuty do běžné stravy (flavonoidy, vitamíny, vláknina, třísloviny, hojivé slizy a další). Chápali to Hana, Anna i běžní lidé tehdejší doby. Nicméně až později bylo těmto myšlenkám učiněno zadost, když Edmund Stone pro lékařství popsal účinky vrbové kůry nebo William Withering digitalis z náprstníku. Z lidového léčení Blízkého východu pochází očkování neštovicemi, jak to mnohem později popíše spisovatelka Mary Wortley Montagu. Myšlenku o semenech nemocí a atomech rozvede Girolamo Fracastoro, který si původce nemocí ovšem nepředstavuje jako svébytné organismy, viry a bakterie. Skutečný pokrok přinese jejich identifikace, plošné zavedení dezinfekce Josephem Listerem a Ignácem Semmelweisem. Neschopnost rozpoznat způsoby přenosu nemocí zbytečně stála spoustu životů. To už se však lékařství s chirurgií protnulo, neboť si už zakládalo na renesančním poznání anatomie, opravách Galéna od Andrease Vesalia, na objevech krevního oběhu od Williama Harveyho, mikroskopech, účinnosti vakcinace a pozorování těch malých smrtonosných potvor, o což se mimo jiné zaslouží Louis Pasteur a Robert Koch.
První obrázek: Křivoklátská směs Mocný pán (Apollón/Mars) s vyšším obsahem třezalky. Chuť je na rozdíl od rovněž na třezalce založené směsi Květinová dívka (Premtë/Venuše) více kořeněná. Stejně zbarvená je i směs Červenka určená na uklidnění. Známá Hippokratova přísaha (jejím autorem však nejspíš Hippokratés nebyl) začíná slovy: „Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakeiu a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.“ Tato přísaha však nebyla plně dodržována ani ve starověku.
Druhý obrázek: Přísady do směsi zmíněné Tadeášem Hájkem z Hájku proti namožení a pro celkové posilnění. Třezalka, pivo, máslo a sůl vařené spolu po dobu několika minut. Postup si můžete prohlédnout ve videu. Třezalka se mimo jiné dnes používá jako spasmolitikum (uvolňuje křeče ve střevech), sedativum a antidepresivum, což odpovídá i Hájkovu doporučení. V podobě oleje se třezalka používá na popáleniny a kožní potíže a je dokonce součástí lékařských výzkumů léčby rakoviny (především hypericin jako fotosenzibilizátor).
Středověký člověk, ať už vzdělaný nebo ne, se bez těchto znalostí musel obejít. Účinné se tak zpětně jeví pouze používání bylin, koupele, rady ohledně životosprávy a zárodky prvních hygienických (zavádění vodovodů, přesun jatek mimo zástavbu, dláždění cest a podobně) a protiepidemických opatření. Málokdo prováděl vlastní pokusy známé z antiky, většinou se lékařské rady hledaly pouze v nepřesných překladech domnělých starověkých autorit. Klinické studie začali provádět až osvícenští lékaři, například James Lind, který pokusy zjistil, že proti kurdějím zabírá podávání citrusových plodů (a nikoliv ocet, ani modrá skalice, ani mořská voda, ani jablečný mošt, ani česnek, ředkve nebo myrha). Naštěstí ale středověcí lékaři v rámci svých rad o životosprávě podporovali myšlenku vyvážené stravy, při jejímž dodržování by se nemoci z nedostatku jako kurděje projevit nemohly. Ale vysvětlete to pánům a jejich válečným choutkám nebo nepřízni počasí s následnou neúrodou. Hladomor vedl k moru.
Uvolňování vůně (silic) z jedle a mateřídoušky na zespodu ohřívané keramické misce. Různé podoby léčebného vykuřování jsou staré jako lidstvo samo.
Poznatky o bylinách se v antice nacházely především v dílech Theofrasta, Plinia staršího a Dioskorida. Na ně v renesanci navázali Jan Černý a Pietro Andrea Mattioli se svým přítelem Tadeášem Hájkem z Hájku[5]„Proto lékaři všechny rostliny a všechny jiné věci na čtvrtém stupni pokládají za jedy, jakožto odporné přirozenosti lidské a neužívají jich vnitřně, leč jenom v nějaké veliké a důležité potřebě, avšak tolik s velikým a pečlivým uvážením, aby nepřinesly škody … Pokračovat k poznámce, kteří původní Dioskoridův herbář rozšířili. Díky nim a vynálezu knihtisku se herbáře začaly šířit mezi lidmi, a to v době, kdy v našich zemích kromě starověkých nemocí řádily i ty dovezené z Ameriky. Spolu se správnou životosprávou mohly byliny pomoci, ale opravdový pokrok přišel až s hygienickými a protiepidemickými opatřeními, doprovázenými poznáním skutečné podstaty původců, „semen“, nemocí a jejich slabostí (působení dezinfekce, antibiotik, antivirotik a očkování).
Květy protizánětlivě působícího měsíčku a topolovky (vysokého slézu) chránící sliznice.
Zaujal vás popis středověké medicíny a zajímaly by vás bylinné recepty?
Pak navštivte stránku Recepty a videa. 🤗
K dalšímu čtení
Poklady světa rostlin (e-kniha zdarma)
Vīta lūcī – Život posvátného háje (e-kniha zdarma)
Zdraví je nejdůležitější (příběh)
Prostředí je naším osudem (příběh)
Lesy a byliny: Vliv antiky na poznání vztahů mezi rostlinami (článek)
Arcus deae florum (příběh o spojení se s Křivoklátskem)
Herbarum tacita messis (Křivoklátsko se nezapomíná mstít)
Dějiny medicíny: Od starověku po současnost, Roy Porter, vydalo nakladatelství Prostor v roce 2013
Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Lékařství, kolektiv autorů, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2023
Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského, Milada Říhová, David Tomíček, Dana Stehlíková, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2010
Afekty a chyby vlastní duše: jejich diagnóza a léčba, Galénos, vydalo nakladatelství Oikoymenh v roce 2022
Knieha lékarská kteráž slove herbář aneb zelinář, Jan Černý-Niger, vydalo nakladatelství Avicenum v roce 1981
Herbář neboli Bylinář (3 díly), Petr Ondřej Mathioli, vydalo nakladatelství Levné knihy v roce 2005
Rostliny způsobující otravy, Luděk Jahodář, vydalo nakladatelství Karolinum v roce 2018
Farmaceuticky významné semenné rostliny, Luděk Jahodář, vydalo nakladatelství Karolinum v roce 2022
Poznámky
| ↑1 | „První vážná epidemie tzv. Antoniova moru (nejspíše epidemie spalniček, které – než je římské legie přinesly z Blízkého východu – doutnaly v Africe nebo Asii) usmrtila v letech 165-180 n. l. v postižených oblastech čtvrtinu všech obyvatel, což představovalo kolem pěti milionů lidí.
Druhá epidemie – v období 211-266 n. l. – v době svého vyvrcholení údajně usmrcovala jen v samotném Římě na 5000 lidí denně, přičemž značné množství obětí si zároveň vybírala i n a venkově. Virulence této choroby byla zcela enormní, neboť obyvatelstvo proti ní nemělo ani minimální odolnost. V tomto středomořském tavícím kotli se tak prosadila nejen endemická malárie, ale i neštovice a spalničky.“ – Dějiny medicíny: Od starověku po současnost, Roy Porter, přeložil Jaroslav Hořejší, vydalo nakladatelství Prostor v roce 2015 |
|---|---|
| ↑2 | „K první doložené epidemii dýmějového moru došlo v římské říši; tzv. Iustiniánův mor měl svůj počátek v Egyptě roku 540 n. l. O dva roky později zdevastoval Konstantinopol (Cařihrad) a vydal se dále, aby zmasakroval nejméně čtvrtinu obyvatel východního Středomoří, a nakonec dorazil až do Evropy, kde se následující dvě století jako bludná střela točil kolem Středozemního moře. Jak píše dějepisec Prokopios, „panika, zmatek a vraždy ovládaly v té době ulice Konstantinopole, kde denně umíralo na 10 000 lidí, až nakonec už nebylo žádné místo, kam ukládat mrtvá těla“.
Ještě katastrofálnější byl další cyklus morové epidemie. Kolem roku 1300 se začala v Asii šířit vlna tzv. „černé smrti“, která se pak vydala směrem na západ, přes Střední východ do severní Afriky a Evropy. Jen na evropském kontinentě si v letech 1346-1350 vyžádala přibližně dvacet milionů obětí! A to tato pandemie byla pouze první vlnou dýmějového moru, který dokázal řádit zhruba až do roku 1800.“ – Dějiny medicíny: Od starověku po současnost, Roy Porter, přeložil Jaroslav Hořejší, vydalo nakladatelství Prostor v roce 2015 |
| ↑3 | „Alkmaión zcela odmítl roli démonů při vzniku chorob a na zdraví nahlížel způsobem velmi blízkým pojetí Pýthagorovu, totiž jako na soupeření základních dvojic tělesných sil: tepla a chladu, sladkosti a kyselosti, vlhkosti a suchosti. Předpokládal, že choroby jsou ukryty kdesi v krvi, kostní dřeni či mozku a mohou se projevit vlivem jak zevních příčin, tak vnitřní nerovnováhy, vyvolané nadměrnou či naopak nedostatečnou výživou. Podobné názory lze nalézt i v několika textech sebraných spisů Hippokratových (440 – 377 př. n. l.), i když důkazy o přímém vlivu neexistují. Pravda je taková, že obraz těchto prvních autorů je pro nás dnes poněkud nejasný, neboť jejich názory a teorie se nám zachovaly pouze díky pozdějším komentátorům či kritikům (jako byl Platón), kteří je užívali k vlastním polemickým cílům. Jasné je jedno – totiž že v klasických řeckých filozofických úvahách týkajících se přírody se stále více objevovaly souvislosti s úvahami medicínskými, zabývajícími se otázkami zdraví a nemoci; ostatně dialog a diskuse byly integrální součástí řeckého intelektuálního klimatu. Na rozdíl od Blízkého východu neudělalo starověké Řecko z medicíny uzavřený kněžský systém – jeho lékařská nauka byla otevřena nejrůznějším vlivům a přístupná nově příchozím. To obojí jí propůjčovalo dostatečnou pružnost a vitalitu. Tato otevřenost vyplývala z faktu, že řecká civilizace vyrůstala z celé řady center od Malé Asie až po Sicílii, a žádné z lékařských sekt se proto nepodařilo uchvátit profesionální monopol. Athény byly prvním městským státem, který se rozhodl podporovat systém většího počtu léčitelů, provozujících svou činnost jako své hlavní a jediné povolání a získávajících si obživu na základě plateb za výkon. Ostatně i sám velký Hippokratés byl podle Platóna (427 – 347 př. n. l.) připraven vyučovat lékařskému umění každého, kdo si mohl dovolit zaplatit.“
– Dějiny medicíny: Od starověku po současnost, Roy Porter, přeložil Jaroslav Hořejší, vydalo nakladatelství Prostor v roce 2015 |
| ↑4 | „Většina lékařů si uvědomovala, že mor je nakažlivá nemoc, mýlili se však, když za příčinu nákazy označovali zkažený vzduch (miasma). Doporučovali proto především vyhýbat se zdrojům zápachu (bahnité vody, hřbitovy, jatka, řemeslné dílny) a pomocí aromatických látek (jalovec, vavřín, šalvěj, routa) upravovat kvalitu vzduchu v bezprostředním okolí. S tradiční vervou upozorňovali na nevhodné pokrmy a jejich kombinace, hájili pohlavní zdrženlivost a umírněnost ve všech aspektech lidského života. Varovali také před trudnými úvahami na téma smrti … Tato a podobná doporučení odhalují bezradnost lékařů tváří v tvář neznámé a nakažlivé nemoci. Ale například Albík z Uničova ve svých radách výslovně varuje před kontaktem s jinými lidmi a zejména před hromadně navštěvovanými místy, neboť píše, že ti, kteří by se chtěli uchránit od moru nebo od nakažení morního, se mají stranit rozmlouvání s lidmi a návštěv kostela či lázní.“
– z Lékaři na dvoře Karla IV a Jana Lucemburského, Milada Říhová, David Tomíček, Dana Stehlíková |
| ↑5 | „Proto lékaři všechny rostliny a všechny jiné věci na čtvrtém stupni pokládají za jedy, jakožto odporné přirozenosti lidské a neužívají jich vnitřně, leč jenom v nějaké veliké a důležité potřebě, avšak tolik s velikým a pečlivým uvážením, aby nepřinesly škody a újmy zdraví lidskému; a v dobře zařízených obcích a městech, kde mají pořádné a přísežné lékarníky, bývá mezi jinými instrukcemi velice důtklivě zapovězeno, aby žádný nedával ven k užívání, ani neprodával žádný z takových prudkých jedů a věcí, jakož i opium, jemuž mnozí z obecného lidu u nás říkají lektvar pro spaní, který svobodně kupují v lékárnách a dávají dětem k veliké poruše zdraví a přirozenosti jejich; tak je mnohým známo ze zkušenosti, že mnohé dítky po takovém nerozumném léku usnuly, ještě spí a spáti budou do dne soudného, a jiné zase, které – ač stěží – procitly z tohoto hlubokého spánku, a bylo jim pomoženo, tak přece nesou dále na svém zdraví znamenitou újmu, jsouce i zmámeny na své mysli i pokaženy na svém těle. A proto neměli by lékaři takové lektvary prodávati babám nerozumným, bláznivým a všetečným, a vrchnost a úřad v každém městě měl by míti dozor nad lékárnami, aby tyto byly drženy k prospěchu lidem, a ne jim k ublížení.“
– Tadeáš Hájek z Hájku, z předmluvy k Herbáři neboli bylináři od Mathioliho, poprvé v češtině vydaném roku 1562 |