Carbonarii, draco igneus et Hana herbaria (příběh o uhlířích, Dýmovi a Haně)

Tento krátký příběh je věnován Václavu Krolmusovi (1790 – 1861), Františku Levému (1844 – 1920) a Janu Rennerovi (1869 – 1959), bez nichž by křivoklátské pověsti a jejich různé verze zůstaly zapomenuty.

Lesnaté stráně nad Mlžnou řekou byly zahaleny v hustém dýmu, který stoupal z uhlířských milířů. Kouř byl všude, mezi pahýly stromů, ve skalních štěrbinách, v očích a plicích lidí, kterým tak nebylo dopřáno dočkat se vysokého věku. Uhlířské řemeslo je prastaré, provozované přinejmenším od doby Keltů, neboť bez dřevěného uhlí, daru ohně a hlubokých lesů, se zpracování železa neobešlo. Uvnitř milířů panoval kvůli omezenému přístupu vzduchu nepředstavitelný žár. Občas se stalo, že se do jednoho z nich nějaký nešťastný uhlíř propadl. Neměl pak žádnou šanci přežít.

V roce 1290 se v okolních lesích ještě vyskytovaly vlčí smečky, zdivočelí psi, ale také medvědi, zubři a losi. Občas se stalo, že nepozorný poutník skončil roztrhán. Nebezpečí číhalo hlavně na osamělé děti, které byly pro hladová zvířata snadnou kořistí. Uhlíři proto u doutnajících milířů dětem vyprávěli pohádky o strašlivém draku obklopeném ohnivými jiskrami, který čekal na osamocené děti, na lichý počet lidí. Pokud děti nebyly schopné drakovi odpovědět na jeho hádanky, sežral je. Uhlíři sami se těmto pohádkám smáli, vyjma starců, kteří mnohé pamatovali.

Jednoho dne se skupina zarostlých a opálených uhlířů vydala hledat místo, které jim určil křivoklátský purkrabí. Bylo ještě zarostlé, dřevorubci si s přípravou zrovna hlavu nelámali. Uhlíři tak museli pokračovat sami. Pokáceli několik menších dubů, jedlí, habrových a lipových výmladků. A tam, na okraji lesa, ho spatřili. Ohromný starý buk, který své větve rozprostíral až do samého nebe. Tolik listů a mladých bukvic ve svém životě nikdy na jednom stromě neviděli. Buk nad jejich hlavami rozprostíral klenbu, za kterou by se nemusely stydět ani ty nejmajestátnější katedrály.

Po rozpraskaném kmeni buku stékal potůček vody, který dosahoval k ohromným kořenům. Ty se na jednom místě poblíž svahu zvedaly do výše a vytvářely tak místo k odpočinku. Uhlíři si ani nevšimli, že se přímo pod kořeny nacházela dřevěná soška pána lesů. Kořeny byly porostlé mechem, kyčelnicemi a dalšími rostlinami.

„Takový krásný buk,“ řekl starý uhlíř Mikuláš, zvaný Černý. Ostatní uhlíři nebyli schopní slova. Kromě Břetislava, který v ruce pevně svíral železnou sekyru. „Je to dar,“ řekl nahlas, „takový se nám zrovna hodí. Tady v okolí je spíše klestí, za to nám toho moc nedají. Ale tenhle buk, dovedete si to představit, kolik by z něj bylo prvotřídního uhlí? Hutníci a kováři by byli radostí bez sebe.“ Ostatní uhlíři jen tiše pokývali hlavami.

Břetislav se mezitím vydal hledat místo na kmeni, kde by bylo nejlépe začít sekat. „Zadrž,“ řekl klidně Mikuláš, „ten buk je prastarý, je to domov, který nemáme právo rozbít.“ Břetislav se na něj nevěřícně podíval. „Přece tu takový dar nenecháme,“ odpověděl, „jen kvůli pohádkám nebo špatnému pocitu.“ Ostatní uhlíři raději mlčeli.

Mikuláš k buku přistoupil a pravici položil na rozpraskaný kmen. „Je starý a přesto zdravý,“ řekl tiše. Pak se otočil na Břetislava. „Já jsem tu nejstarší, Břetislave, mám poslední slovo. Naše práce je poctivá, musíme si svůj výdělek zasloužit. Buk necháme stát. Je tu přece spousta jiných stromů, které znovu obrazí. Byla by škoda zničit takovou krásu.“ Břetislav sice nesouhlasil, ale Mikulášovo rozhodnutí zpochybnit nechtěl. Plně uznával jeho moudrost a zkušenosti v řemesle.

Byl už večer, když byli uhlíři s prací hotoví. První milíř začal stydlivě doutnat, jako by se mu nechtělo svým dýmem přispět k záhadné mlze, která se objevila nad řekou. Lesy dýchaly a s nimi celý kraj. Věčný koloběh vody, vzduchu a krve jako v plicích člověka. Tehdejší uhlíři sice neměli o krevním oběhu ani ponětí, přesto však hluboko uvnitř cítili, že se jejich tělo podobně jako příroda v rytmu ročních období mění a udržuje, že je koloběh života skutečný a všudypřítomný.

Uhlíři se právě posadili k večeři. Sedli si kolem ohně, nad nímž visel kotlík naplněný hustou polévkou. Pomodlili se po uhlířském způsobu a jeden po druhém si polévku nabírali do dřevěných misek. Chystali se vyprávět příhody ze svého života, když vtom jeden milíř začal syčet. Uhlíři se vylekali. Takový zvuk ještě nikdy neslyšeli.

Pak najednou přišla rána. Z milíře vyšlehly plameny. Jiskry vystřelily jako šípy k nebi. Pak znovu klesly a zastavily se přímo v mlze nad řekou. Syčení bylo stále silnější, jako by všichni spadli do hadího hnízda. A potom se to stalo.

V mlze se objevila silueta. Jiskry tvořily obraz, spojily se v podobu strašlivého ohnivého draka. V ohlušujícím syčení začali rozeznávat slova. Samým strachem ztuhli. „Jsem pán kouzel,“ zazněl syčivý hlas, „jen já! Kouzlíte v milířích, žádáte si dar lesa, a mně oběti nepřinášíte. Zasloužíte trest, všichni do jednoho!“

Starý Mikuláš sebral odvahu. Postavil se před své druhy. „Buď k nám milostiv, strašlivý Dýmo,“ řekl třesoucím se hlasem, „to já jsem zodpovědný za své druhy. Zapomněli jsme způsoby otců, za to se ti ze srdce omlouvám. Vezmi si mě, mé druhy však ušetři.“ Dýma zasyčel. „Budiž,“ řekl. Syčení se změnilo v nádech. V mlze se začal tvořit kulový blesk.

Uhlíř Mikuláš zavřel oči. Byl připraven zemřít. Na očních víčkách uviděl sebe jako dítě. Stál se svým otcem na skále, kam přinesl upečený chléb a medovinu. Tehdy se modlil ke svatým, ale též k duchům lesa, pánovi nebes, lesů, slunce, větru, k paní země, ale i k Dýmovi a předkům, kteří zde staletí před ním pálili uhlí. Staré zvyky jsou pryč. Najednou však na očních víčkách spatřil dívku s mečem. Stála uprostřed ohně, probodla hruď krutého tyrana. Pak přišla vůně mateřídoušky, kterou si pamatoval z dětství.

Otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, co spatřil. Nemohli tomu uvěřit ani ostatní uhlíři. Dívka byla skutečná, živá, a stála přímo před nimi. V ruce však neměla meč, ale pelyněk a třezalku. Zdálo se, jako by byliny zářily, jako by si půjčily světlo ohnivých jisker. Kulový blesk zmizel.

„Zadrž, Dýmo!“ řekla bylinářka Hana, dcera hutníka, rozhodným hlasem. „Ustup!“ zasyčel drak. Cítil, jak ho byliny poutají a jako nějakou noční můru odhánějí pryč. „Podívej se sem,“ řekla Hana a ukázala na vysoký buk. „Ti lidé sem nepřišli ničit,“ řekla. Uhlířům se zdálo, jako by spolu s Hanou mluvil i onen buk, který předtím nechali stát. „Jsou pod mou ochranou,“ zašumělo listí ve vysokých větvích, „zmiz!“

Dýma zmizel tak rychle, jak se předtím objevil. Ze zničeného milíře se vyvalil kouř. Hana se otočila k uhlířům. Zamrkala. Na podobné šílenosti si už tak trochu zvykla. Uviděla kotlík. „Můžu?“ zeptala se. Starý Mikuláš pokýval hlavou. Usmíval se, ale nebyl schopný slova. Hana si nabrala hustou polévku. Vločky, sevlák, merlík, zkrátka vše, co sama také připravovala. Lovecký hvozd nikdy nebyl zrovna bohatý kraj, a uhlíři byli ještě chudší. „Děkuji,“ řekla a usmála se, „musíte si dávat pozor. Dřevo bylo moc vlhké.“

Uhlíři jí chtěli také poděkovat, ale Hana pokračovala v cestě. První se vzpamatoval Břetislav, který začal s přípravou dalšího milíře. Všichni uhlíři dělali, jako by se nic nestalo. Když jste sami dlouhou dobu někde v lese, stanou se z vás jiní lidé. Mysl si s vámi pohrává a tvoří příběhy nejen ve snech, ale i v krajině kolem vás.

Mikuláš vzal svou misku s polévkou, kterou se slovem díků položil ke kořenům starého buku. Poklekl. Věděl své. Vzpomínal na své rodiče, se kterými se kdysi ve zlém rozešel. Byli sice dávno po smrti, ale Mikuláš jim odpustil. Oběma. Za všechno. Ani nevěděl, že u těchto stejných kořenů, na tom samém místě, kdysi klečel jeho pradědeček.