Herbarum tacita messis (Křivoklátsko se nezapomíná mstít)

Nastala tichá noc roku 1287. Měsíc byl v úplňku. Nad lesem se leskly hvězdy, které se mihotavě třepetaly mezi černými listy obklopujícími celý les. Občasné poryvy větru doplňovalo nenápadné pískání ozývající se z trnitých keřů šípkové růže. Ticho dýchalo mezi větvemi. Ale přece se tam v dáli něco pohybovalo.

Hana věděla, kdy mají byliny největší moc. V době, kdy začínají kvést. Podle pověstí to bylo o půlnoci, tak to chtěla vyzkoušet. Tehdy se rodí nový den. Na okraji k polední straně obrácené skály sbírala vzácnou třemdavu, ale také pravý pelyněk a medovník, které mají mít kouzelnou moc. Bylinář však musí vědět, jak k nim přistoupit a jak je trhat. Je-li totiž jeho mysl správně naladěná, na očních víčkách spatří příběhy a postavy, které ho navedou, jak má bylinu správně použít a hlavně kdo z jeho známých ji nejvíce potřebuje. K dívce s čistým srdcem promluví též popraskaná kůra okolních dubů, plané hrušně a zpěv průzračné studánky. Nejvíce ji však do tajů bylin zasvětí vůně mateřídoušky, která byla vždy spojována s láskou, mateřstvím a novým životem. Její mysl tak odhalí schopnosti, které jsou lidem kvůli jejich běžným starostem skryty.

Hana šla bosa jako stín, se zdobenou dýkou, kterou během nepokojů našla ležet v křoví nedaleko Špičáku. Vlasy měla rozpuštěné jako lesní víla, na hlavě věnec z třezalky. Ten ji chránil před přízraky, jež si naneštěstí stále nesla ve své hlavě.

Položila nasbírané byliny na bílý lněný šátek a chystala se přivonět k mateřídoušce, když tu zaslechla podivný zvuk. Tichý, ale pro tento kraj nepřirozený. Listí zašustilo. Nebyl to srnec, vítr, vlk ani medvěd. Hana šla potichu jako lasička, skrčila se a přiblížila. „Kdo mě to ruší?“ pomyslela si. Nebála se, usmála se.

Z křovin v dáli se vyplížil muž. Šel opatrně, dával si pozor, ale Hana všechno slyšela. Spěchal s nožem v ruce, následoval stezku směrem k nedalekému táboru uhlířů. Pozorně sledoval zemi, hledal stopy. Nic neříkal, v očích měl chuť zabíjet. Hana to moc dobře věděla. Přiblížila se jako stín.

Rychle jako rys ho popadla kolem krku. Sevřela ho pevně jako had. „Lapka?“ zeptala se líbezným hlasem, který zněl, jako by se ptal les sám. „Nebo špeh?“ Muž se vyděsil. Nevěděl, co se stalo. „Pro koho pracuješ?“ zeptala se přísně. Hrdlo lapky sevřela o to pevněji. „Pro pana Záviše,“ vykoktal ze sebe lapka nakonec. Ucítil štípnutí. Dýka to ale nebyla, byla zcela bez krve.

Netrvalo dlouho a lapkovi se zamotala hlava. Zdálo se mu, jako by mu kořeny okolních temných stromů zamotaly nohy. Kameny padaly z okolních kopců, smály se. Vítr skučel, lapkovi se nepřirozeně roztáhly oči, hluboko uvnitř ho spaloval oheň ohnivého draka. Nemohl skoro dýchat, cítil nesnesitelné sucho v ústech. Pohltila ho mlha prosvětlovaná ohnivými jiskrami uhlířských milířů. Pak usnul.

Druhý den ráno ho Hanin dobrý přítel Litorad vzal k posádce, která se nacházela na hradě Křivoklátě. Lapka nebo spíše špeh byl stále zmatený, vyděšený, bál se tmy, lesa a ohnivého draka. Čekala ho dlouhá cesta zpátky do Prahy. Ta čeká každého, kdo chce pro vlastní zaslepenost ničit to, co spojuje přírodu a lidi, umožňuje jim se volně pohybovat, dýchat a sbírat byliny. Vyhnáni budou všichni, kdo prosazují jednoho uzurpátora.

A jak je to vlastně dnes? Krajina má dlouhou paměť. Stále obsahuje stopy dávných sopek a živočichů žijících v hlubokých mořích. Proč by si nepamatovala stopy bájné hrdinky? Dodnes se zdá, jako by Hana o půlnoci sbírala byliny. Stále ví, které z nich mají kouzelnou moc.

Každý kout, každá hospoda a bývalá fara poslouchá. Elektromagnetické vlny šeptají stejně jako les sám. A přenáší informace, někdy obrazy, mnohdy rozhovory. Informace o každém, kdo chce Křivoklátsko pro sebe, kdo přemýšlí, jak z něj získat nejvíce peněz pro sebe a své kamarády. A ti, kdo kují pikle, budou nakonec pohlceni tajemným ohněm křivoklátského draka Dýmy.

Protož radím mocnějšiemu: Nepakosť sebe menšiemu, když mdlý móž činiti tobě mnoho zlého v každé době. 🦊🦅