Mezi nadšenci do Keltů se občas drží představa, že obrazy zelených mužů z gotických katedrál vychází z dávných keltských představ. I když není toto tvrzení pravdivé, existují mezi organickými vzory dávného keltského laténského umění a těmi gotickými jisté pozoruhodné souvislosti, které jsou překvapivě zprostředkované antickým dědictvím a středověkými trubadúry.

Samotný vzor zeleného muže byl inspirovaný pozdně antickým uměním, které se například nacházelo v domech bohatých Římanů. Jednalo se snad o zpodobnění divokého boha plodivé přírody Bakcha/Dionýsa, případně o zobrazení rituálů s maskami původem dokonce z Indie[1]https://www.gresham.ac.uk/sites/default/files/transcript/2023-06-07-1800_Hutton-T.pdf, i když se podobné vzory, byť s rozdíly, objevovaly v antice již dříve.[2]https://timothevs.blogspot.com/2017/09/the-green-man-pagan-relic-of-roman-times.html Navzdory tomu, že se křesťanství zpočátku stavělo proti přijetí přírodních motivů[3]https://www.databazeknih.cz/knihy/krajina-a-pamet-119129, nakonec vytvořilo na základě této pozdně antické inspirace známého zeleného muže. Podle nové středověké představy, zachované v příbězích De ligno sancte crucis, se mělo jednat o tvář právě zemřelého Adama, kterému jeho syn Seth pod jazyk vložil semena z rajského stromu poznání.[4]https://archive.org/details/geschiedenisvan00berjgoog/page/n59/mode/2up?q=Rufinus


Stříbrný talíř z Mildenhallského pokladu, pocházející ze 4. století, který patřil bohatému Římanovi žijícímu na území Británie. Uprostřed se nachází motiv zeleného muže, který zde patrně představuje zosobnění přírody, boha moře nebo podsvětí. Vodní víly/nymfy a antičtí bohové jsou zobrazení kolem něj. Zelený muž je tak opravdu spíše uměleckým motivem, který nebyl vždy vysloveně spojen pouze s jedním božstvem. Autor fotografie: JMiall[5]Copyrighted work available under Creative Commons Attribution only licence CC BY 4.0 http://creativecommons.org/licenses/by/4.0/.

Proč se však křesťané rozhodli použít a rozvíjet tyto rostlinné motivy, když je zprvu odmítali? Bylo to do jisté míry nedobrovolné, museli se přizpůsobit, protože během středověku se organické motivy stávaly více a více populární. Díky tomu se pak, hlavně od 8. století, začaly stromové a květinové motivy promítat i do náboženských obrazů a písní.[6]https://archive.org/details/earlychristianar00synd

Teď se však dostáváme k tomu zajímavému: Proč se organické motivy tedy stávají během středověku tak populární? Částečně je to opět díky antickému dědictví, neboť mezi nejoblíbenější příběhy patřily antické Ezopovy bajky. Jejich popularita byla tak silná, že pronikly do lidových pohádek, odkud je pak mnohem později během novověku zaznamenávali lidoví sběratelé. Středověcí kněží tyto převážně zvířecí bajky upravovali a používali, pro dnešního člověka možná překvapivě, během svých kázání jako morální exempla, aby prostým lidem přiblížili často jinak abstraktní myšlenky.[7]https://www.databazeknih.cz/knihy/stredovek-v-nas-220552

Druhým zdrojem byli středověcí umělci s celou dvorskou kulturou. První takzvaní trubadúři/truvéři pocházeli z Francie a čerpali své pověsti nejen z kontinentální Evropy, ale skrze Bretaň i z britských ostrovů, z jazykově keltských velšských a irských pověstí. Vzpomeňte na krále Artuše, který pocházel z Británie a jehož obraz dvorská kultura změnila, dá se říci zkultivovala, a zpětně ovlivnila velšské příběhy, jak o tom svědčí kompilace Mabinogi. Příkladem takového truvéra ze severní Francie, který se zabýval též výtvarnými motivy a který rozvíjel artušovskou legendu, je Chrétien de Troyes (1130 – 1183).[8]https://www.goodreads.com/book/show/449589.Arthurian_Romances


Zelený muž v kapli na Křivoklátě 🏰. Vlastní fotografie.

Ostrovní keltské pověsti byly plné mluvících zvířat, rostlin, měnících se lidí, tajemné mlhy, ale i lásky, ze kterých vycházely původně jazykově keltské příběhy o pozdějším rytíři Percevalovi nebo Tristanovi a Isoldě.[9]https://www.thecollector.com/historical-background-tristan-isolde/ Nejvyšší sláva těchto příběhů a středověkých trubadúrů přichází kolem 12. století, tedy v době, kdy se zároveň po celé Evropě začíná šířit motiv zeleného muže.[10]https://www.pagansbeliefs.com/3-the-green-man

Středověcí lidé propůjčovali organický tvar nejen výzdobě katedrál, ale táké různým nástrojům včetně chirugických pilek. Na nich se například nachází obličeje podobné časově velmi vzdálenému keltskému laténskému umění.

Možná si při pohledu na středověké předměty a při čtení příběhů, kde nejen zvířata, ale právě také nástroje radí králům, vzpomeneme na irský příběh o bohu Dagdovi, na jeho kouzelnou harfu nebo na odpovídající antické pověsti. Keltové doby železné přímý vliv na gotiku sice neměli, jejich dědictví však, stejně jako dědictví antiky, nikdy nezmizelo. Je tu stále s námi. Gotické umění na toto dědictví podivuhodně odkazuje. Nikdy nevíme, kdy se jeho síla v našich životech opět projeví.

Pro zajímavost ještě přikládám úryvek z Nové rady od Smila Flašky z Pardubic (1350 – 1403), určený pro krále Václava IV. a zapsaný ve středověké češtině, který je aktuální i dnes:

„Chceš-li sě budúcé škody
vystřieci i zlé příhody,
což tě má potkati potom,
napřěd rád přěmietaj o tom.“
Tuto řěč mluvieše vrána
a řkúc, že: „Všeliká rána,
kteráž přědvěděna bude,
vždy jie spieše člověk zbude
a někak sě snáz vyvine
a se zlú sě pótkú mine,
napřěd zvěda, ne v ty doby.
Chceš-li ty zbýti chudoby,
takéť já radu dám k tomu.
Najprv buď opatren v domu,
v hospodářství i na poli;
často sám přihlédaj k roli,
kak tvoji rataji voří.
Tak se tvého sbožie přispoří.
Vše opustě, těš sě tomu
a nejezď daleko z domu
a nadto do země jiné,
ať hospodářstvie nezhyne.
Ani sě ptaj kam za moře,
čakaj novin v svéj komoře.
Toť já, králi, radím tobě.“
Tať se rada slíbí kobě,
strace, vrabci i strnadu,
všickni chváléchu tu radu.

– rada vrány z Nová rada (1394), Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka

Poznámky