Příběh hradiště Propadený zámek

Propadený zámek je bývalé hradiště, které se nachází na pravém břehu Mlžné řeky Berounky. Stojí nad Luhem pod Branovem, naproti Nezabudicím, ve stráni, kterou Ota Pavel pojmenoval Smrt krásných srnců. Hradiště má své předhradí i návrší (akropoli), kde jsou dodnes patrné valy kdysi dávno spečené velkým žárem, který byl pravděpodobně založen v pozdní době bronzové. Nicméně lidé toto strážní hradiště díky jeho vhodné poloze u řeky používali i v jiných dobách, v halštatské a laténské době, tedy v době Keltů, dále v raném a vrcholném středověku.

V novověku se pak kolem nacházely uhlířské milíře, v nichž lidé pálili dřevo zdejších stromů na dřevěné uhlí, které bylo od pravěku nutné k získávání a výrobě železa. Byly zde nalezeny bronzové sekyrky, keltské a slovansko-avarské spony, keramika a novověké mince. Hradiště bylo svou rozlohou poměrně malé, mohlo sloužit jako strážní a kultovní místo na okraji pravděpodobné obchodní cesty podél řeky. Kromě pěšiny je též přístupno starou úvozovou cestou, která byla patrně původním vstupem procházejícím hlavní branou od jihovýchodu.^[1]Více informací na https://isad.npu.cz/zpropadeny-zamek-7509

Na akropoli Propadeného zámku koncem dubna (foceno v rámci procházky Nejkrásnější cesta světa).

Netrvalo dlouho a uprostřed stráně se zjevil skalnatý ostroh, výspa hradiště, posvátného prostoru, odkud shlížely sochy bohů. Stálo tam asi devět bíle oděných postav s dlouhými, pevnými luky, připravenými splnit každý příkaz svých nositelů. Od bronzového kotouče na dívčině hrudi se odrážely sluneční paprsky. Dívka se otočila a pohlédla na sochy bohů. Uklonila se. Zdálo se jí, že spatřila Wenu, jak stojí vedle dřevěných soch a od statného muže přebírá dlouhý luk s šípem, vybaveným ostrým kamenným hrotem. Zamrkala. Najednou si vzpomněla, co všechno s Wenou zažila, jak se spolu procházeli po lesích a hledali stopy zvířat. V očích se jí objevily slzy. „Má to tak být,“ řekla si pro sebe, „bohové mě volají. Kdo jiný by dokázal probudit roh hojnosti, který leží na dně řeky? Úroda plodů a květin je v mých rukou. Vzhůru za zapadajícím sluncem!“ – z příběhu Roh hojnosti

Na skalní vyhlídku u Propadeného zámku jsme chodili od dětství. Cesta lodí přes řeku byla příjemná, ale pak následovalo stoupání do kopce luhem a lesem. Vůbec mi jako malému nedocházelo, že jsme procházeli předhradím, kde kdysi jeho stavitelé štípali dřevo bronzovou sekerou, dále přes akropoli, která celá vyhořela. Okouzlen jsem byl tehdy, když jsme došli ke skále, odkud je výhled do kraje, do malebného údolí Tyterského potoka, které končí hostincem U Rozvědčíka. Úplně vlevo od něj je vidět Kněžská a dále majestátní Čertova skála. Napravo od údolí následují nezabudická pole, vysoká stráň s Údolím mloků a dále za ohybem řeky vysoké Nezabudické skály.

Pohled na údolí Tyterského potoka ze skalní vyhlídky u Propadeného zámku. Červenec.

Kromě samotných Nezabudic byl tento úsek Křivoklátska v průběhu dějin velmi řídce obydlený, neboť se zde našlo jen velmi málo archeologických stop. Pravděpodobně však právě tudy vedla obchodní stezka, snad odbočka známé Jantarové stezky, od východu na západ směrem na dnešní Plzeňsko.

Chodil jsem sem se svými rodiči, bratry, dědou, kmotrem, babičkou, která tu na mě počkala, když jsem se rozhodl obejít vrch Štulec. Květnatá louka se starým sadem u Luhu přechází do smíšených listnatých lesů s duby, buky a třešněmi, dále v habrové háje, dubohabřiny s jaterníky a květnaté bučiny na kraji svahů až po lesostepi se skalními bylinami. Na svazích Štulce se nachází opravdové pralesní bučiny, které udržují křivoklátští lesníci. Na samém vrcholu se kromě dubů, borovic, javorů a buků vyskytují jeřáby, hlavně jeřáb muk, který je na podobných místech na Křivoklátsku hojný. Radost mi dělají také holubinky namodralé, které se u vrcholu vyskytují i v době, kdy není počasí pro růst hub příznivé.

Na Propadeném zámku v raně středověké tunice. Červenec.

Ale hlavně jsem na tato místa chodil se svou ženou, zde jsme se převlékli do oděvu z dob Keltů a z raného středověku. Naneštěstí mám zakázáno sdílet její fotky, ale moc jí to slušelo a jsem rád, že má podobná místa také v oblibě. Snažím se sem zajít alespoň jednou za rok, ať už sám, se ženou nebo s našimi dětmi. A jelikož má naše babička nedaleko chatu, odkud je na skalní vyhlídku krásně vidět, pohledů na Propadený zámek z každé roční doby jsou mé vzpomínky plné.

 
Na Propadeném zámku koncem března, kdy ve zdejším lese kvetou plicníky, jaterníky, křivatce a sasanky. Později koncem dubna je celá svěže zelená příroda ještě hezčí.

Všechna roční období jsou krásná. Pokud bych však měl jedno doporučit, bylo by to rozhodně jaro v době, kdy se začínají objevovat první listy. Tehdy lesy kvetou jaterníky, hrachory, sasankami a lesními violkami, zatímco pohledy do krajiny jsou stále otevřené a svěží zeleň listů slibuje nový život.

Hradiště samo představuje nejen místo, kde trávili svůj čas naši předkové, ale i jejich stále živý a stálezelený odkaz nám. V půdě pod našimi nohami jsou totiž ukryty vzpomínky, nejen v podobě artefaktů, mincí a ozdob, ale také živin a odkryvů, které na tom místě svým působením a drobnými terénními úpravami naši předci zanechali. Každé takové místo je pak bohaté nejen vzpomínkami, ale i rostlinnými, houbovými a živočišnými druhy.

Prošli kolem starých tisů a pěnovcových ložisek, vyhýbali se cestám, strážním pevnostem a vlčím doupatům. Po namáhavých výšlapech skrze luhy a zalesněné vrcholy se dostali až k místu, kde ještě nedávno jedna strážní pevnost stála. Na řeku tam u skalnatého ostrohu shlíželo hradiště, které bylo využíváno přinejmenším od pozdní doby bronzové.

Jednalo se o Propadený zámek, který pamatoval dávné obřady a slavnosti. Místo stále bylo částečně odlesněné, neboť poslední vojáci odtud zmizeli přesně v době, kdy se po smrti krále Přemysla nad českými zeměmi setmělo. Celé prostranství bylo ozářené jasnými hvězdami. Z křoví se ozval zběsilý úprk. Snad to byl jezevec, možná liška.

Hana se nebála, i když věděla, že tu občas přebývají lidé včetně žen a dětí, co nemají kam jinam jít. Byla uchvácena pohledem do údolí řeky. Vzpomněla si na pohřeb své maminky, kterou na její poslední cestě doprovázely lodě. Hana byla tehdy malá a moc tomu nerozuměla. Vybavila si jen některé z písní, které zpívaly o kouzelné cestě mezi měsícem a hvězdami, o návratu k předkům.

– z kapitoly O půvabu slunce a květin, Křivoklátské směsi (e-kniha)