Jungmannova matka přišla, podobně jako Hana z původní pověsti, o otce, křivoklátského hajného, který tragicky zahynul při norování jezevce ve svých třiceti letech. V jejím životě zůstaly strachy, hluboká víra a přesvědčení, že svět je protkán skrytými znameními a neviditelnými silami. Právě tento motiv se odráží i v Hanině příběhu: i ona nese ztrátu otce jako jizvu, která ji nutí žít na okraji, v ústraní lesa. A stejně jako Jungmannova matka je i Hana pronásledována vlastními vidinami přízraků.
A přesto je Hana nejen odrazem Jungmannovy matky, ale zároveň i Jungmanna samotného. Jungmann se totiž formoval ve světě osvícenství a antiky, kterou poznal na piaristickém gymnáziu a která ho zásadně ovlivnila. Obdivoval Voltaira, jehož jasný, kritický rozum ho inspiroval, a zároveň četl Lúkiána, satirika, kterému se dodnes říká Voltaire starověku. Oba tito autoři, antický i moderní, mu ukázali, že slova mohou odkrývat pravdu, bourat předsudky a osvobozovat mysl. Když pak ve své rodné obci v Hudlicích na Křivoklátsku zjistil, že kvůli své vrozené koktavosti a vzdělání v němčině nemohl najít česká slova, zastyděl se, protože zjistil, že přichází sám o sebe. Tento zážitek ho motivoval k napsání jeho veledíla, českého slovníku.
Podobným způsobem i Hana nachází svého průvodce: tajemného cizince, který jí otevírá svět dávných spisů. Když poprvé čte o prachových částicích, antických atomech, které se srážejí ve víru nekonečného pohybu, vybaví si otcovo vyprávění o nebeském kováři, jenž v hlubinách hvězd tvoří prvky světa. Poznání v ní probouzí sílu stejně, jako probudilo Jungmanna.
Jungmann ve Dvojím rozmlouvání o jazyku českém hájí jazyk jako základ národa a opírá se přitom i o antické příklady. Protiva a Slavomil spolu vedou spor o vlast, národ a řeč, zatímco nad tím vším se vznáší ironický odkaz na Lúkiánův příběh o Diovi, který místo na Anaxagora omylem udeřil do chrámu Kastora a Polluxe (viz Lúkiánův Tímón).
Hana tento spor prožívá po svém. Jazykem jejího světa je příroda samotná: byliny, les, hvězdy a bolestné vzpomínky. A právě skrze ni začíná chápat, že se své minulosti nemůže bát donekonečna, že porozumět světu znamená porozumět i sobě. Antické vědění se pro Hanu stává klíčem k vlastnímu uzdravení.
„Mne máti má již co zrozeňátko bohu obětovala a k oltáři jeho co kněze budoucího slíbila; nemohlať se upokojiti, že jsem ji v té pěkné naději zklamal, až ji Janička moje po prvé se vší srdečností objala, ačkoli jakýsi nemilý cit, jako z přerušeného slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal.“ – Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)