Vše začalo jedné úplňkové noci, kdy se mi zdál podivný sen. Uprostřed tmavé mýtiny stál ohromný strom, který se větvemi dotýkal samotných nebes. Z jeho nitra ke mně přicházely hlasy, tiché a jemné jako vánek, který pohyboval olistěnými větvemi nade mnou. Ze slov jednoho z hlasů se mi zdálo, že mluví gaelsky. „Lughaidh!“ znělo temně a pořád dokola. „Lughaidh!“
Kořeny stromu jako zaťaté drápy pronikaly do kypré země a svítily. S každým nepatrným zábleskem se ozval jiný hlas, který způsobil další mravenčení, další pocit chladu stoupající po zádech. Prožíval jsem své nejniternější obavy, které ale překvapivě nesouvisely s mým životem. Nebál jsem se totiž smrti, ale že kvůli mně budou trpět druzí.
Pohled na Trnový loužek schovaný v lesích, kousek od našeho domu.
Slyšel jsem však i slova naděje. Cítil jsem klid a vůni zralých jablek. Usmíval jsem se. Ctnostné myšlenky, které v mé představivosti vyvolávaly obraz jelena se zlatými parohy, mi dodaly odvahy. Z koruny stromu se mi na hlavu snesl vlahý jarní déšť.
O několik dní později jsem onen strom skutečně našel. Byl jsem hrozně vyčerpaný. Celý den jsem se trmácel lesem a sledoval hejno deseti krkavců, které často odpočívá na okraji naší vesnice. Po několika hodinách jsem samým vyčerpáním spatřil postavu parohatého muže v dlouhém plášti, jak mi se širokým úsměvem ukazovala cestu.
Dovedla mě až k onomu stromu. Ten ale vůbec nebyl děsivý, byl nádherný, ozářený jasným světlem a obklopený ptačím zpěvem. Byl to starý jasan s trochu oloupanou kůrou, který vedle svých kořenů hostil semenáčky dubů. Přišel jsem až k němu, skrze statisíce tenkých lístků pohlédl k nebesům a poděkoval.
