„Ve středu světa dub stojí, do každé chalupy jeho větvičky visí.“
– lidové přísloví

Na počátku byl pohyb, tak silný, že se i ty nejmenší částice rozprskly všemi směry, do čtyř světových stran, které tímto pohybem vznikly. Dalo by se říci, že v tuto chvíli začal růst strom světa, o kterém vypráví lidová přísloví. Semínko tohoto stromu však bylo malé, téměř neviditelné, a drobné dubové lístky byly zastoupeny osamocenými protony, které spolu s neutrony tvořily zárodky jader. Strom rostl a sílil. Protonové lístky se spojily do shluků zvaných hvězdy, v nichž pohyb a čas nabral ještě rychlejší obrátky.


Lístky do sebe v tomto neviditelném větru narážely jako smyslů zbavené, tvořené jako keltský triskel třemi provázanými spirálami zvanými kvarky, vždy dvěma horními a jedním dolním, a naopak v případě neutronů. Tyto jednotlivé protony, zvané jádry vodíku, za neuvěřitelného tlaku, teploty a času po dvou splynuly v alfa částice, jádra hélia. Vhodný poměr izotopů vodíku tak vytvořil prvek nový, jen o malinko těžší, zatímco se přebytek energie projevil v nepředstavitelném množství tepla a světla ozařujícího zdánlivé prázdno a tlukoucího tepem života. Náš svět je však mnohem pestřejší a neskládá se jen z prvků dvou. Strom světa dále sílil.

S rostoucí hmotností v jádru proměňujících se hvězd, za ještě většího tlaku a teploty vznikly prvky nové. Slučováním protonů a alfa částic v dalších reakcích vznikl uhlík, dusík, kyslík, hořčík, železo a další prvky podle typu, stáří a hmotnosti hvězdy. Tyto zmíněné hvězdné prvky nás budou zajímat později, neboť tvoří základ života na Zemi, kde strom světa hojně kvete a plodí. Ostatně Země samotná je tvořena horninami z prvků hvězd vířících v hvězdném prachu. Dávné příběhy vyprávějí o tom, že život povstal z ohně a vody. Skutečně, Země by stejně jako Merkur, Venuše a Mars měla být ohnivou, teplou a skalnatou planetou, na rozdíl od Saturnu, Uranu a Neptunu, které jsou vodnaté, pokryté ledem, plyny a kapalinami. Ovšem na Zemi je hojnost ohně i vody, která shodou okolností byla v podobě vodíku a kyslíku vázána v prvotních horninách, navíc do hry vstupuje veliký plynný bručoun jménem Jupiter se svým silným gravitačním polem. Ten sice svým působením odchyluje komety a planetky ze vzdálených koutů vesmíru, ovšem ty blízké v naší sluneční soustavě k Zemi naopak přibližuje. Na mnohých z nich se nachází led a voda, a tak několik dávných srážek Zemi pomohlo stvořit život.

Ony planetky mohly být zdrojem aminokyselin, základních kamenů bílkovin. Zatímco dosud byla běžná vazba buď mezi uhlíkem a kyslíkem, například v podobě oxidu uhličitého na Zemi a ohnivých planetách, nebo mezi kyslíkem a vodíkem na Zemi a vodních planetách, aminokyseliny obsahují vazbu mezi uhlíkem a vodíkem, základní vztah všech dosud známých organických sloučenin. Ty pomohly rozběhnout chemické reakce, které vyústily v jejich replikaci. A kde je replikace neboli množení, tam je život. A kdo se úspěšně rozmnoží nebo naopak zanikne, ten se účastní přirozeného výběru. Prvky hvězd získávaly vzájemnými vztahy neuvěřitelně složité podoby, první genetický kód, první jednobuněčné organismy, první mnohobuněčné. Strom světa skutečně zaplodil. Kdo by si to z první spršky spirálových protonů, prvního semínka světového stromu, pomyslel?

Život pomáhal Zemi tvořit nebe, naši atmosféru, která nás chrání před vnějším zářením, dopadem asteroidů a teplotními výkyvy. Měsíc pomáhá vytvářet stabilní prostředí stejně jako mořské a vzdušné proudy. Dávné rostliny změnily oxid uhličitý na kyslík. Uhlík tak daly k dispozici životu, který se v některých svých podobách vedle mnoha jiných reakcí naučil využívat čistý kyslík k dýchání. I když je kyslík poměrně agresivní, i ve vesmíru hořlavý plyn, v jehož působení doslova koroduje železo, umožňuje velmi účinně zažehnout látkovou přeměnu dodávající hojnost růstu, pohybu a v případě vyšších obratlovců nebo některých bezobratlých i myšlenek.

Lidský mozek podobně jako u ostatních společenských primátů vznikl hlavně proto, aby svému nositeli poskytl evoluční výhodu pomocí chápání a využívání společenských vztahů ve svůj prospěch. Nejen poznávání světa a společenských vazeb, ale i tvorba intrik, pomluv a záludností patří k základní výbavě našeho mozku, který mnohem lépe řeší společenské úlohy než úlohy matematické. Tato schopnost nám podobně jako některým dalším vyšším primátům nebo kytovcům umožňuje tvorbu kultury, kterou na rozdíl od náhodných genetických mutací můžeme měnit už za svého života a evoluční změny tak znatelně urychlit. Ke kultuře patří i příběhy a představy o okolním světě. Vzhledem k tomu, že náš mozek je v zásadě nástroj schopný využívat společenské vztahy ve svůj prospěch, vidí společenské vazby i v základních přírodních dějích, které vnímá. Je přirozené svět vnímat jako prostředí intrikujících bohů, jejichž podoba vychází z té naší stejně jako krajina, ve které žijí.


Autor obrazu: George Hayter (17. 12. 1792 – 18. 1. 1871)

Tak vznikly představy o ohni jako o mužské bytosti a o vodě jakožto bytosti ženské, o bohu jasné oblohy a světového řádu, který dal ve hvězdách vzniknout základním prvkům, o bohyni země a bouřném bohu nebes, který z ní jako atmosféra vzešel a který bojuje proti jedovatým plynům a teplotním výkyvům v podobě roztodivných hadů chaosu. Představa boha slunce přinášejícího život, věštby a vítězství, stejně jako bohyně úsvitu spojované s ranní hvězdou neboli planetou Venuší, květinami, jarem, pohybem a ohněm bylo jen přirozeným důsledkem. Představy o temných bozích pak navázaly na podvědomě uložené příběhy, které naše dávné předky měly donutit vyhnout se místům plným nemocí a nebezpečí, hnijícím mrtvolám, malárii, vzteklině a podobně. Čekají vskrytu, jako takzvaná temná hmota v celém vesmíru.

Přibližně takovéto představy měli naši předkové ještě v raném středověku, neboť všechny vycházely z kdysi veliké baltoslovanské jazykové rodiny, která je součástí indoevropského světa a jeho příběhů. A můžeme jít ještě dál, neboť před stovkami miliony let jsme měli společného předka se stromy, které tvoří les. Pradědečka a prababičku v jedné osobě sdílíme i s houbami, zkrátka všemi dosud známými živými tvory na Zemi. Všechen známý život na Zemi tedy tvoří jednu velkou rodinu bytostí, které spolu spolupracují, zápasí, pojídají se a milují.


Autor obrazu: Henryk Hektor Siemiradzki (24. 10. 1843 – 23. 8. 1902)

Zajímavé je, že všechna tato pestrost vznikla z jednoduchých částic uvolněných v prvopočátcích prostoročasu. Ve vesmíru je velké množství galaxií, hvězd a rychlostí, v nichž čas ubíhá docela jinak, kde se prostor mění. Naše Země je, zdá se, jedinečná. Žijeme na krásném, kvetoucím a plodícím místě světového stromu, který je naším příběhem, naší představou o fungování světa. Toto místo krásné zůstane, pokud se budeme snažit a budeme chtít.

Stojím po kolena v potoku. Je podzim, šeptám přání malému šípku, který házím do tekoucí vody života. Červená tečka bleskurychle zmizí, unášena pěnivým proudem. Mám velkou radost, že toto mohu prožívat očima člověka tvořeného základními prvky hvězd. Svět vznikl sám z těch nejmenších částic a několika málo přírodních zákonů, všechen život vznikl z první replikující se bytosti tvořené jen několika málo chemickými reakcemi a řetězci, které je schopen tvořit uhlík s vodíkem. A to všechno dokázal sám, jak svět, tak život. Měli bychom převzít odpovědnost za své činy, vzájemně se netrápit a nehledat imaginární kamarády nebo božské rádce nad námi bdící. Jsou to jen představy, které nám mají pomoct, ne nás ovládnout. Život a smrt je v našich rukách. Sami to zvládneme.

Tento článek má za cíl ukázat jeden ze způsobů, kterým by přemýšleli antičtí pohanští atomisté v dnešní době.

V dalším díle se podíváme na vztah mytologie, kybernetické bezpečnosti a tvorby příběhů s oběma tématy spojenou.