Proč si přejeme veselé Vánoce a šťastný Nový rok? Z jakého důvodu se v minulosti peklo sladké pečivo, které se rozdávalo při obchůzkách? Jak vznikly koledy? Proč si vlastně dáváme dárky?
„‚Proč však na Nový rok se říkají radostná slova, proč si vzájemná přání sdělujem všichni v ten den?‘ Jánus, opřený o hůl, již v pravici svíral, děl na to: ‚Počátek každý v sobě radostnou předzvěst má mít. S obavou obracíte vždy sluch svůj k prvnímu slovu, augur věští dle ptáka, kterého nejdříve zří. Otevřeny jsou chrámy i uši bohů a ústa nemají naplano mluvit – velká je váha těch slov.‘ Domluvil Jánus, však já jsem nezůstal nadlouho zticha, na jeho poslední slova slovo jsem navázal já: ‚A co sušené fíky a datle tu značí?‘ já ptal se, ‚proč se ti v bělostném džbáně přináší lahodný med?‘ ‚Příčinou toho je přání, by za vším se nesla ta vůně, aby tak dál, jak začal, ubíhal sladce i rok.‘ ‚Vidím, proč sladkost se dává, leč proč i peněžní dárek, aby mi z tvého svátku nebylo zatajeno nic.‘ Usmál se bůh a pravil: ‚Jak nechápeš dnešní svou dobu, myslíš-li, že je sladší nad dárek peněžní med!‘“ – Fasti/Kalendář, Publius Ovidius Naso (20. 3. 43 př. n. l. – 17 n. l. / 18 n. l.), přeložil Ivan Bureš, vydalo nakladatelství Odeon v roce 1966
Toto napsal básník a sběratel lidových zvyků Publius Ovidius Naso na přelomu letopočtu. Vlídná slova a „sladkost“ dává do souvislosti se snahou o zajištění prosperity v nové roční otočce, kdy šťastný začátek znamená šťastný celý rok. Koledování (z latinského calendae) i Saturnálie/Vánoce jsou totiž původem římské zvyky. Zatímco první slovo nám zůstalo dodnes, druhé se z obecného povědomí vytratilo. Jánus z úryvku není nikdo jiný než známý bůh se dvěma tvářemi, podle kterého měsíc leden (v latině: mensis Ianuarius) získal své jméno. Naše společnost je zkrátka založená především na antickém dědictví. V této souvislosti je zajímavé, že samotné slovo koleda pravděpodobně přešlo do slovanských jazyků ještě před rozšířením křesťanství. Bylo to o to jednodušší, že jak slovanské, tak římské zvyky vycházejí ze společných zvyků indoevropských.
„Praslovanské *kolęda je přejetí z latinského calendae (pl.), ‚první den v měsíci‘, u pohanských Slovanů byly tímto slovem označovány jakési slavnosti spojené se zimním slunovratem, v křesťanství pak byl termín přenesen na Vánoce a následující svátky.“ – Český etymologický slovník, Jiří Rejzek, vydalo nakladatelství Leda v roce 2012
Pro nás, co díky tradičnímu historickému výkladu vidíme spíše letopočty dějinných zvratů, případně dochované zbraně a keramiku, tak může být překvapením, že už v raném středověku naši předkové ve svých srubech a polozemnicích koledovali, pekli „vánoční“ pečivo, zkrátka, že nám byli podobnější, než si myslíme.
