„Tak tedy pravil Zeus, však Athéna odpověděla: Otče, já nehodlám nikdy jít myším, budou-li v tísni, na pomoc, protože časem mi natropí nemálo zlého, obětní vínky kazí a lampy, jak na olej chodí. Zvláště však vzbudily tím můj hněv, co mi provedly jednou: rozhlodaly mi řízu, s níž nemalou práci jsem měla, dlouhou osnovu spředla a tkala příjemným útkem, v lichvářských rukou jsem teď!“
– Válka žab a myší (pravděpodobně 1. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka,
vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1959

V křivoklátských lesích se dějí věci. Vždyť už od dob prvních českých knížat sloužily jako místo různých politických pletich a tajných dohod. Lidé si zkrátka mysleli, že zdejší lesy jejich tajemství nevyzradí, neboť co je stromům, potokům a zvěři do lidského snažení? Ovšem i lesy mají uši. Dřevorubci, uhlíři, doprovod lovců a pánů, ti to všechno slyšeli a u večerních ohňů o tom vyprávěli příběhy. Jeden takový příběh nedávno zaslechl Skrejský jezdec, který mi ho bez sebemenších úprav převyprávěl, abych se o něj mohl podělit se všemi, které zajímá, co se v našich končinách děje. Přenesme teď proto celou oblast křivoklátských lesů do fiktivní země Kocourkova.[1]Variace na příběhy o městě Kocourkově jsou z českého prostředí známé už od středověku.

Vše začalo na okraji křivoklátských lesů v Lánech. Ctěný pan Brambora se svými intrikami stal prezidentem Kocourkova. Popravdě jeho soupeři také nestáli za nic, věčně ospalý pan Zelí, který bydlel v zámečku na kraji Křivoklátska, nebo tajnůstkářský učenec pan Česnek nebyli zrovna pro starého pana Bramboru výzvou, přinejmenším zde v Kocourkově. Ostatně plno obyvatel Kocourkova brambory miluje, a kdo také ne. Snadno pak podlehli sladkým slovům pana Brambory a spousta z nich se s jeho názory ztotožnila.

Pan Brambora i přes své pohrdání každým druhým zkrátka volby vyhrál a prezidentem se stal. A musel toho patřičně využít. Okamžitě zaměstnal notorického zloděje pana Prasete, který si chtěl zkrátka žít jako prase v žitě, ať to stojí, co to stojí. Pan Prase si samozřejmě uvědomoval svou citlivou pozici, a tak potřeboval někoho, kdo by sloužil jako obětní beránek v případě, že by se na jeho zlodějny přišlo. Do svých služeb tak najal dalšího zloděje, pana Bělouše.

Jednalo se sice na první pohled o groteskní figurky, ony se však rozhodly vytvořit celou síť spřátelených obchodníků a obyvatele Kocourkova systematicky okrádat. Ne, že by to kocourkovským nějak zvlášť vadilo, o spoustě podvodech ani nevěděli. Když se však tito tři loupežníci a jejich nohsledi rozhodli okrást křivoklátské lesy, zdejší staleté duby a buky zpozorněly. Volání stromů se na křídlech větru neslo do širého kraje, až se dostalo k uším policistů a soudců.

Pomohla tomu také skutečnost, že ti lidé, kteří činností pana Prasete zbohatli, začali kupovat nemovitosti i na Křivoklátsku, kde se žádné pikle neutají. Například tak zbohatl otec pana Páva, toho Páva, který si ze získaného majetku na Křivoklátsku z posvěcení vedení správy chráněné krajinné oblasti vybudoval moderní sídlo. Alespoň si to tak vyprávěli kocourkovští dřevorubci.

Pod lánskou správou byl starý kamenolom, který Prase s Běloušem chtěli znovu otevřít, prý z historických důvodů. Zmanipulovali zakázky na úpravu cest, za tučnou odměnu generálnímu řediteli Lesů Kocourkova získali stovky hektarů státního lesa navíc. Prý opět z historických důvodů. Větší výsměch místním lidem a lesníkům už snad ani nemohli nachystat. To všechno se dělo v křivoklátských lesích, co se dělo jinde, zůstává záhadou, zvláště podlézání podvodníka pana Muchomůrky šílencům z východu.

Každopádně se přes všechny tyto záhady policie činila, jak mohla. I když se jim Prase vysmálo do obličeje a odmítlo jim přístup ke shromažďování důkazů, to málo, co získali, stačilo k usvědčení prvního na ráně, pana Bělouše. Soudy se táhly, Prase všechno zlehčovalo a odmítalo zbavit Bělouše funkce. Jak by také mohlo jednat jinak, nechtělo, aby Bělouš pravdivě vypovídal, všechno bylo domluvené. Když pak přece jen nakonec i po mnoha odvoláních Bělouše odsoudili k pokutě a vězení, zakročil starý pán Brambora.

Po domluvě s Prasetem a Běloušem udělil pan Brambora jakožto prezident Kocourkova Běloušovi milost. Zprostil ho obvinění, jako by se jednalo o rozené neviňátko, a odpustil mu vězení a pokutu, čímž vlastně znovu okradl obyvatele Kocourkova. Monarchisté v srdci zaplesali, neboť konečně měli skoro-monarchu, který si znovu kradl, jak chtěl, a pohrdal právem. Ostatní však zůstali rozpačití. Bělouš mohl dále zůstat ve funkci.

Před lesní správou čekali Hlídací psi, které pan Brambora pohrdavě nazýval hyenami. Bělouš se bál s nimi mluvit, a tak dorazil v kufru dodávky a svými zaměstnanci byl rychle ukryt do sklepa. Hlídací psi nic neviděli, jen čekali a ptali se kolemjdoucích, jestli Bělouše neviděli, jestli o jeho případů nevědí něco víc. My Bělouše známe, říkali Hlídací psi, kradl i v Českém Krumlově. Prase si oddechlo, bylo to opravdu o fous.

Nastalo jaro. Bělouš věděl, že se už nikdy nebude moci účastnit zdejších mysliveckých slavností, které tak miloval. Bál se, co bude dál. Praseti bylo všechno jedno, spolu s Bramborou pohrdal místními lidmi, lesníky, novináři, policií, soudy a tolika dalšími lidmi, že se stal nenáviděným. I někteří jeho kamarádi ho postupně odvrhli. Ano, mohl si jako jeden z mála říct, že si žil jako prase v žitě, přesně podle narážky ve filmu Vrchní, prchni. Ovšem za několik let zemřel, stejně tak jako starý pan Brambora. Všechno jejich nakradené bohatství jim bylo k ničemu, jejich děti a přátelé se dlouho nemohli zbavit nálepky zlodějů a podvodníků. A jak dopadli obyvatelé Kocourkova? Našli si dalšího prezidenta, pana Řepu. Co však bylo dál, o tom příběh mlčí.

„Asi to Bramboře, Praseti a Běloušovi za to stálo,“ řekl Skrejský jezdec, když mi příběh vyprávěl. „Oni nejsou místní, neví, jak to u nás chodí, že v těchto lesích musí každý mluvit pravdu, jinak ho stihne trest. Starý pan Brambora se tvářil jako svatoušek, přitom o všem věděl. Každému z okolí to bylo jasné. Velká lánská loupež zůstala jen šmouhou na národní historii, její zestárlí tvůrci si neuvědomovali svou smrtelnost, svůj blízký konec, který každý příběh uzavírá. Stěžovali si na mravy dnešního světa, přitom světu sami ubližovali.“

Pokud chcete sdílet vlastní příběh týkající se Křivoklátska na těchto stránkách, prosím napište zprávu na Facebookovou stránku Křivoklátské směsi.

Poznámky

Poznámky
1 Variace na příběhy o městě Kocourkově jsou z českého prostředí známé už od středověku.