Jednoho večera se skulinou ve skále protáhli tři kluci. Byli to bratři, synové prostého ševce a dcery hajného. Chodili sem pokaždé, když se zvířata kolem pásla a oni neměli co lepšího na práci. Ale teď bylo vše jinak. Na kameni uprostřed jeskyně seděla víla oděná do bílých šatů. Usmívala se. Chlapci se polekali a chtěli utéct. „Mě se bát nemusíte,“ řekla víla vlídně, „znám vaše rodiče a prarodiče, patříte ke kraji křivoklátskému. Pro každého z vás mám dar.“
Napřed přistoupila k prostřednímu z bratrů a zeptala se: „Po čem tvé srdce touží?“ Chlapec se jmenoval Antonín. „Chtěl bych,“ řekl nesměle, „aby lidé už netrpěli. Hlavně ti nejzranitelnější.“ Víla rozevřela pravou dlaň. „To je krásné přání,“ řekla a podala chlapci bylinu, která zářila zlatým světlem slunce. Poté přistoupila k nejmladšímu chlapci, který se jmenoval Jan. „Co si přeješ ty?“ zeptala se. Chlapec sklopil zrak. „Odvrátit strach a války,“ řekl. Víla se usmála a podala chlapci kříž, který zářil rudě jako ten nejvzácnější drahokam.
Nakonec přistoupila k nejstaršímu chlapci, který se jmenoval Josef. „Tebe se ptát nemusím,“ řekla s úsměvem, „neboť sis se mnou už mnohokrát povídal. Na vrcholu skály jsi stál, pozoroval nebe a přál sis, aby tento kraj nikdy neztratil krásu a kouzlo, které mu náleží.“ Pak chlapci podala větvičku lípy. Listy vypadaly jako srdce a zdálo se, že tlučou v rytmu života. Víla se naposledy na všechny podívala a zmizela v mlze.
Antonín se brzy stal uznávaným lékařem, který povýšil porodnici u Apolináře na světovou úroveň, překládal lékařské knihy, češtinu obohatil o slova jako hrdlo, šlacha, páteř a další a stal se rektorem Karlovy univerzity. Po něm tuto funkci převzal jeho ještě slavnější starší bratr Josef, kterému se podařilo vzkřísit český jazyk a napsat spoustu knih a slovníků. Ten byl už v té době jmenován na rytíře, bratr Antonín až později.
Mši jim při té příležitosti sloužil jejich nejmladší bratr Jan, kněz rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, jediného mužského řádu na světě založeného ženou, Anežkou Přemyslovnou. Všichni tři bratři společně pracovali na zapisování českých slov u prostých venkovanů a obohacování české slovní zásoby.
A co se stalo s tajemnou vílou? Říká se, že ji Josef Jungmann naposledy viděl na vrchu Velízu, v místech, kde kdysi trávil čas se svými přáteli Josefem Dobrovským a Vojtěchem Nejedlým z Žebráku. Vlasy jí zdobil věnec z lipových ratolestí a za ní stal zástup prostých lidí, jeho předků, kteří kdysi Křivoklátsko obývali.