Prostředí je naším osudem (příběh)

Jednoho podzimního dne nechal křivoklátský purkrabí zavolat Hanu k žebravému mnichovi, který se těžce roznemohl. Lékař Vilém Hanu nabádal, aby si dávala pozor na jazyk, protože žebraví mniši donášeli inkvizici hledající mezi prostými lidmi kacíře. Hana však měla pro strach uděláno, neboť mnich na první pohled rozhodně nevypadal, že by měl teď na nějaké zkoumání názorů myšlenky. Držel se za břicho a svíjel se v bolestech.

Hana si vzpomněla na Aldema, který uprchl z kláštera ve městě Fulda a jehož otec byl prý kdysi popraven spolu s mnohými dalšími obyvateli Padova. Inkvizice měla zajistit, aby nejlépe všichni křesťané věřili stejnému učení, a nějací Italové, kteří kázali o neustálém tvořivém pnutí mezi dobrým bohem „nového zákona“ a zlým bohem „starého zákona“, byli považovaní vysloveně za arcikacíře.

Aldemo se ve Fuldě ale dostal k mnohem starším spisům. Stejně jako průměrně vzdělaný středověký člověk měl povědomí o antické mytologii, ale v těch spisech bylo dočista něco jiného, co mu otřáslo viděním světa. Psalo se tam o atomech, o tom, jak lidé sami přišli v hlubokých lesích na zpracování kovů, jak se život vyvíjel od skromných začátků, že atomy a nemoci mohou mít mnoho společného a že vliv tělesných šťáv je jiný, než se obecně předpokládá. A i když tam jakési božské symboly nebo zosobňování hrálo roli, bylo to v naprostém protikladu ke křesťanské mytologii, víře v boha, ďábla a svaté.

S myšlením Hany byly tyto antické představy dobře v souladu. Její otec byl hutník a často jí vyprávěl příběh o kováři, který v nitru vzdálených hvězd tvoří prvky světa. Sama zažila týrání, válku a hladomor, viděla lidi trpět a sama trpěla. Poznala, že svět je neuvěřitelně pestrý a stejně tak pestré jsou i nemoci, se kterými se člověk může setkat. A platilo to i o bylinách, které proti nim pomáhají.

Ovšem ne všechny rady a recepty získala od lékaře Viléma a z jeho herbářů, které ji naučil číst. Ne všechny byly založené na vzpomínkách babiček a dědečků, u kterých pobývala. Některé prostě a jednoduše spatřila na zavřených očních víčkách, jiné jí šeptaly do ucha postavy zářivého pána s lukem a květinové paní úsvitu. Věděla, že jde o představy v její mysli, ale více symbolické, skutečnější než pouhé obrazy, s větším vlivem na tu část mysli, kterou by středověký člověk nazval estimativa.

První den dala Hana mnichovi pít silný odvar z čerstvého kořene kozlíku, který hned po vykopání ze země příjemně květinově voní. Druhý den celou místnost provoněl dým divizny, pelyňku černobýlu, jalovce a mateřídoušky, byliny, které se v pozdějších dobách budou používat proti moru. Třetí den donesla Hana mnichovi odvar z kopřivy smíchaný s klinopádem, k jídlu pak uvařené bobule jeřábu muku a další léčiva ze zdejších lesů, jinde neznámá.

Další den pak byl mnich schopný slova. Představil se jako Bartoloměj. „Děkuji za tvou pomoc, ctěná panno,“ řekl uctivě, „málokdo mi byl ochotný pomoct. Báli se mě. Byl jsem jednou nohou v očistci.“ Hana zamrkala svýma modrýma očima. „Kde?“ zeptala se neomaleně. Mnich se pousmál. „Copak nevíš, proč se modlíme za mrtvé?“ začal vysvětlovat, „nezaslouží si prožívat muka a bloudit po světě jako přízraky. Než nastane boží soud, modlíme se za ně, aby netrpěli, jak to napsal ctěný Tomáš Akvinský.“

Teď se usmála pro změnu Hana. Po tom, co se všechno nejen od Aldema dozvěděla, věděla, že jsou přízraky pouze v hlavách a pověstech lidí. Sama to musela bolestivě prožít. Proto byla proti všem těmto módním výstřelkům obrněná. Nemohla vědět, že se toto křesťanské pojetí očistce tak rozšíří po celé zemi, až pronikne do lidové tradice, kterou promění k nepoznání. Nevěděla, že se pak novověcí sběratelé budou předhánět o to, kdo dřív tyto příběhy o duších zemřelých, které se nachází všude kolem nás, zaznamená, nebo, jako v případě Kytice, promění v umělecké básně.

„Naturae species ratioque,“ řekla si Hana pro sebe. Mnich se k ní otočil. „Ty umíš latinsky?“ zeptal se. „Ale kdeže, pane,“ odpověděla Hana, „jsem jen prostá bylinářka v učení křivoklátského lékaře.“ Bartoloměj se posadil. Něco mu na té dívce nesedělo, ale to ani na ostatních lidech v kraji královského hvozdu. Nadechl se čerstvého vzduchu protknutého vůni podzimu, který přicházel otevřenými dveřmi.

Hana sledovala, jak se mnich postupně zotavuje. Za pár dnů se bude moct znovu vydat na cestu. V hmoždíři ještě podrtila několik kořínků, které tu nechá lékaři Vilémovi pro další nemocné. Oprášila si své bílé lněné šaty, narovnala červený tkaný pásek, který zdobil její hnědé vlasy jako nějaký květinový věneček. Protáhla se.

Neměla v nejmenším úmyslu povědět mnichovi o tom, jak včera po dlouhé době s Litoradovým tisovým lukem cvičila lukostřelbu. Byl to skutečný válečnický luk, člověk musel vyvinout značnou sílu, být rychlý a dlouho nemířit. Co by si asi mnich pomyslel, když by mu řekla, že si při tom představovala zlatovlasého slunečního boha, jak jí vede ruku?

„V pestrém šatu vládne Flóra (bohyně květů), jež je opěvována sladkozvučným zpěvem hájů. V klíně plném květů se Foibos (Apollón) s novým úsměvem dívá na tuto nyní květy pokrytou krajinu.“ – ze středověké sbírky Carmina Burana zapsané začátkem 13. století

Středověký mnich by měl docela potíže Hanu zaškatulkovat. Nechovala se ani jako dobrý křesťan ani jako kacířka, patrně by zůstala zařazená mezi pověrečný chudý lid, co odolává módním vlnám. Na rozdíl od lékařů, kteří se každým rokem čím dál tím více upírali k východní arabskými učenci zprostředkované astrologii. V kterém dni v roce je nejlepší pouštět žilou? „Nikdy,“ řekla si Hana pro sebe.

Mnich Bartoloměj sám nebyl žádný svatoušek. Hana to vycítila stejně, jako dokáže podle růstu stromů a květin poznat, že na daném místě uprostřed lesa kdysi dávno, v jiné době, žili lidé. Netušila však, že se mnich Bartoloměj po nocích scházel se svými bratry ve víře, společně recitovali z opisovaných knih a přivolávali křesťanské démony. To totiž tehdy začalo být v klášterním prostředí poměrně populární, ovšem na síle tento zvláštní zájem získá až během následujícího století, kdy se objeví chlad, mor a dosud nevídaná krize církve. Rozloučili se v dobrém. O to, co ten druhý po večerech dělal, se naštěstí nikdo z nich nezajímal.

Hana večer vyrazila zpět do svého domu na úpatí Špičáku. Byla to dlouhá cesta, ale ona šla rychle. Po Bednářské stezce dorazila k Rokytnému, dále přes Městec, kolem osad až k toku potoka, po kterém dostala své jméno. Když se člověk chůze nebojí a chodí svižně, což ve středověku ani jinak nešlo, celou trasu z Křivoklátu až k Haně domů ujde za méně než tři hodiny. Okolní lesy, louky a pastviny mezitím Haně poskytovaly dostatek prostoru k přemýšlení. Byla sama v kraji, který posledních pár let patřil k jedněm z nejbezpečnějších.