Protiva: Nemálo jsem se divil, kterak jste zvláště vy celé to rozmlouvání od hlavní věci na jinou a docela rozdílnou přivedl; aneb ať zřejměji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka českého se uchýlil; což mi tak směšné přicházelo, jako když tam Lucianův Jupiter rozběhna se s svým mnohohrotným hromem na zapirače Bohů Anaxagora, sám nevěda jak, udeřil do chrámu Kastora a Poluxa, kteří mu ničím neublížili, ježto zatím filosof bez nejmenšího ourazu vyvázl.

Slavomil: Chrám spartánských blíženců a Anaxagor filosof ovšem věci nestejné byly; jestliže pak mezi vlastí a jazykem vlastenským táž jest nestejnost, tož bychom arci daleko za cíl byli házeli. Než, dovolte, ať se vás zeptám, jaký národ přebývá v Rakousích? Řeknete zajisté, Němci! na týž způsob Francii Frankům, Rusii Rusům připíšete; aniž zapřete, že všickni tito svou zvláštní vlast mají. Nuže, což právě tím je dělá, aby Frankové, Rusové, Němci byli?

Protiva: Zvláštní jich každých obec a správa!

Slavomil: Než co, kdyby se všecky jich země pod jedinou správou spojily, zdaž by přece jako prvé tolikerými byli národy?

Protiva: Byla by to jedna obec v Němcích, Rusích a Francích záležející.

Slavomil: Jedna, ale rozdílných národů. Každý ten národ sebou by obmezen byl a mním, že by nenamluvil tak snadno Rusovi někdo, že Francie jeho vlast jest. Sami Francouzové, ač že jako nejhlavnější světaobčané všudy doma jsou, neopominuli by svého Zárejnska, jakožto vlasti své, plnou hubou zvelebovati. A medle, tu kde by jedna správa, jedno právo, jedno, dejme i to, náboženství panovalo, odkud přece ta patrná rozdílnost mezi těmi národy pochází?

Protiva: Rozumím vám: míníte, že jazyk jest to, an obmezuje národy a vlasti jejich. Než co kdyby místní okršlek snad to byl, jejž vlastí nazýváme? Dejme tomu, že by Francouz ve Vídni jsa zrozen a vychován, o vlast svou tázán byl: může-li, nelhaje zapříti, že Vídeňák jest? umí-li německy, čili nic, na tom nezáleží.

Slavomil: Velmi mnoho. Neuměje německy, vůbec za Francouze jmín bude.

Protiva: A co, kdyby takových Francouzů buď ve Vídni, buď v okolí jejím více, až i na tisíce bylo?

Slavomil: Tu by se patrně dělili, a jako jsou u nás čeští a němečtí Bojemové, nápodobně by tam němečtí a francouzští Rakušané byli; vždy dva národové v jedné zemi.

Protiva: Tedy v jedné vlasti?

Slavomil: Pokud jistou země částku, neboliž jisté z hor, dolů, řek a lesů pozůstávající okolí vlastí nazýváte, nepřím se, a na ten způsob celá naše, jakkoli prostranná mátě země jedinou bude všech národů vlastí, a přece, že více na zemi vlastí jest (vyjímaje ty vaše světaobčany), žádný potud nepochyboval; aniž, pokud mně známo jest, přirozenost zvláštní tak nazvané vlasti obehnala nějakou hradbou, aneb plotem jakýmsi viditedlným opatřila, tak aby jedné každé z nich věčné byly vykázány meze, a ona za hodnými toho příčinami menší nebo větší býti nemohla.

Protiva: Vidím že, nechci-li, aby se ten led docela rozjihl, ustoupiti musím. Tedy kolik jazyků, tolik národů, tolik vlastí?

Slavomil: Jelikož již částka země s svými obyvateli dle jazyků rozdílným právem vlast slove –

Protiva: Čechia tedy částkou Bojemie, a v Uhřích nejméně trojí vlast, a co přitom nejutěšenějšího, hezky pomatena jest!

Slavomil: Smějte se do vůle; jinák není. O jméno se nehádáme, nýbrž o věc samu; a mním, kdyby český národ se poněmčil, aneb jakýmkoli jiným způsobem pošel (čehož navzdory nenávistníkům českým jeho duch ho chraniž a ostřež), že by jméno Čechie zemi té tak málo náleželo, jakož jí náleží ono Bojemie, an v ní dávno žádných Bojův více není. Tedy-liž včera cíle tak hrubě chybeno? Nebo jestliže vlasti bez národu, národu bez jazyku zvláštního pomysliti nelze, dokládám ještě jednou, že se žádný, kromě kdož jazyk národu svého miluje, pravou láskou k vlasti honositi může.

– z: Dvojí rozmlouvání o jazyku českém, Josef Jungmann, 1806