Zdraví je nejdůležitější (příběh)

Dosud nejúspěšnějším rodákem z Křivoklátska je vedle Josefa Jungmanna a jeho bratrů bezpochyby Jíra z Roztok (zemřel roku 1413). Pán proslulého a tehdy luxusního hradu Krakovec byl křivoklátským purkrabím, tedy zároveň správcem všech královských vesnic v oblasti, dále nejvyšším lovčím (summus venator), tedy z dnešního pohledu nejvyšším správcem královských lesů, dále mistrem královské stavební hutě (summus magister operis), hofmistrem, podkomořím a tak dále. Dalo by se říci, že byl všestranně nadaný. Králem Václavem IV. byl dokonce povýšen do panského stavu, což však u krále, který se obklopoval spíše nižšími šlechtici, které následně povyšoval, není žádné překvapení. V erbu Jíry z Roztok byla vrána na šedém poli.

Koncem léta roku 1292 byl na hradě Křivoklátě klid. Ruch dvora zmizel, krátká návštěva krále Václava II. byla jen jakýmsi dočasným vírem v jinak klidném toku Mlžné řeky. Hana dostala na přímluvu lékaře Viléma nové šaty. Předal jí je sám křivoklátský purkrabí, který spravoval královské majetky v celé oblasti. Na rozdíl od tyranského hlavačovského správce byl královský castellanus spravedlivý k těm, kdo se vyznali ve svém řemesle nebo něco dokázali. A Hana toho za poslední rok dokázala opravdu hodně.

Svrchní šaty měly sytě červenou barvu, která ladila s duchem podzimu. Král byl na tažení v Polsku, krev měla být prolita. Fialově červená šťáva z bezinek zdobila za noci Haninu tvář, když připravovala bylinné odvary. Červená byla hlína pod zdvíhajícími se kořeny prastarých buků. Zkrátka, šaty odpovídaly náladě času a místa. Uhlíři už dlouho Hanu považovali za zkušenou bylinářku, ale teď ji začali vyhledávat i lidé ze šlechtických kruhů. Byla ostatně v učení u samotného křivoklátského lékaře Viléma Černého.

Spolu s oděvem však přišla od křivoklátského purkrabího žádost. Svobodný hospodář z Roztok, takzvaný man, po králově odjezdu vážně onemocněl a není tak schopen se postarat o svou rodinu a hospodářství, natož o výrobu šípů pro hradní posádku. Každý man musel Křivoklátu dodávat předem určené jídlo, výrobky nebo služby a v době, kdy byl král na tažení, nebylo jednoduše možné jeho služby nahradit. Navíc křivoklátskému purkrabímu na jeho lidech skutečně záleželo.

Dle vyprávění nebyl hospodář schopen vstát z postele, svíjel se bolestí, nejedl a nepil a vypadalo to, že se brzy odebere na onen svět. Hana si vše pozorně vyslechla a pomoc přislíbila. Tiše jako jestřáb, rychle jako šíp vyrazila k soutoku Rokytné s Mlžnou řekou. V nových šatech si připadala nesvá, nechtěla budit přílišnou pozornost. Proto s sebou často nosila svůj starý plátěný plášť, který ji v mlhami zahaleném lesnatém kraji dokázal dokonale skrýt.

Ve vzduchu byla cítit vůně spadaného listí. Jasanové, bukové, habrové, javorové, jilmové a lipové listy byly promíchány v léčivou směs, která se měla během roku vsáknout do země. Díky ní pak mohly podél cesty růst rostliny a houby, pohybovat se zvířata, hmyz a měkkýši, kteří by se tam bez ní nevyskytovali. Od řeky přiletěl vánek, který Haně pročesal hnědé vlasy. Ty se spojily s kmeny stromů v okolí a zdálo se, jako by srostly v jeden obraz. Vítr si pohrával s vlasy a vlnkami na vodní hladině, když se Hana nechala převést na druhou stranu.

Následné stoupání do kopce působilo příjemně. Hana byla zvyklá chodit na velké vzdálenosti a téměř neslyšně se pohybovat. Prošla kolem dřevěné stodoly, políčka, dvou zakrslých kraviček a drobné zeleninové zahrádky až ke dveřím skromného srubového domu. Postavený byl z nahrubo otesaných jedlových kmenů a skrz jeho doškovou střechu se valil kouř. Žádná čeleď ani rodinní příslušníci nebyli poblíž. To bylo divné, ale Hana se nebála. Zažila přece válku a hladomor, strach nad ní neměl moc.

Otevřela dveře. Uvnitř bylo cítit spálené jídlo. Hana rychle jako blesk přiběhla k ohništi, popadla kotlík a odnesla ho ven. Kouř se valil do okolí, poskvrnil mlhu vznášející se nad lesy. Hana se zhluboka nadechla. Vešla opět dovnitř a zamířila přímo k tmou zahalené posteli. Ležel tam muž, který sotva dokázal otevřít oči. Mžoural, voněl nevábně, ruce měl suché jako troud.

Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Hana se k němu naklonila. Její obličej zářil, v modrých očích se jí třpytily zlaté jiskry a jasná červeň nových šatů vypadala jako z jiného světa. „Bohorodičko,“ vykoktal ze sebe muž, „odpusť mi mé hříchy.“ Hana se pousmála. Vzala muže za ruku a pořádně si ho prohlédla. Podle pachu a krve na posteli poznala, že měl potíže s močením. Jaký recept se tradoval od dob Dioscorida? Jaké byliny měla u sebe a které rostly v okolí, u řeky, v lese, na větrem bičovaných skalách? Jaké atomy muži chyběly? Takovou otázku by si jistě položili autoři těch starých rukopisů, z kterých jí citoval Aldemo. Co jí to říkal její otec, hutník, který tvrdil, že se všichni skládáme z kovů vzniklých ve hvězdách pod údery kladiva nebeského kováře? A co by jí řekly její vlastní představy, květinová dívka úsvitu a mocný sluneční lukostřelec, který každou nemoc našel a zničil? Snažila se spojit rozum s pocity, myšlenky se sněním.

To už však dovnitř vtrhla žena v otrhaném plátěném šatu. Spatřila pohasínající ohniště a Hanu u postele. Samým překvapením ztuhla. Až po chvíli se odvážila promluvit. „Kdo jsi, paní?“ zeptala se. Hana se narovnala. Byla o hlavu vyšší než ona žena. „Hana, bylinářka,“ odpověděla klidně, „jsem tu na žádost purkrabího.“ Žena sklopila oči. „S mým mužem to je špatné,“ začala vyprávět, „napřed si stěžoval na bolest, když musel za chalupu. Pak to šlo rychle. Nemohl pít – a ta krev …“ V očích se jí objevily slzy.

Hana si vše pozorně a bez dalších otázek vyslechla. Bylo jí jasné, že je ona prostá žena těhotná a bez svého muže by strádala. „Posaď se ke svému muži a počkej,“ řekla klidným hlasem, „zvláštní případ potřebuje zvláštní lék.“ Žena se posadila na lůžko. Zklidnila se. Cítila klid a vůni bylin, sluncem rozpálenou mateřídoušku, která jí připomínala dětství.

Hana na nic nečekala. Na okraji malé pastviny nedaleko domu natrhala březové listí. Lesem vyrazila k Beraníku, kde po cestě našla čerstvý řebříček a na okraji k západu obrácené skály kvetoucí vřes. Nezapomněla ani na hospodyni, pro kterou nasbírala čerstvou nesmrtelnou mateřídoušku a třezalku.

Tato mateřídouška rostla jinak než ta, kterou předtím nasbírala v lese. Na skále, vzniklé z lávy pradávné podmořské sopky, se nacházel jiný poměr prvků, atomů. Mateřídouška rostoucí na větrném a slunečném místě měla v sobě více olejů, jak by řekl Dioscorides, a kvůli onomu jinému poměru prvků, hlavně sodíku a hořčíku, chutnala slaně. Bylo to stejné, jako byste si místo této skalní, lesostepní mateřídoušky v obyčejné vodě udělali nálev z lesní nebo zahradní mateřídoušky v minerální vodě. Hana byla díky vlastním pozorováním, ochutnáváním snad všeho, a také díky antickým a středověkým lékařským myšlenkám v podobných záležitostech zběhlá. I když na rozdíl od ostatních lékařů nevěřila na vliv hvězd a planet, na pouštění žilou a podobné věci, nacházela se jakožto bylinkářka na úplně jiné úrovni.

Od potoku Klucné přicházel příjemný chlad, kapky v mlze, které se zachytily o Hanin šat, ruce a obličej. V koženém váčku našla Hana sušenou medvědici a úročník, který nasbíral sám lékař Vilém. Krajem se nesl tlukot srdce zdejších posvátných hájů.

Dříve, než se slunce dotklo středu oblohy, byla Hana zpět před skromným domem roztockého mana. Nechtěla chodit dovnitř. Zavolala na ženu, aby jí přinesla žhavé uhlíky. Potom zpoza domu přinesla sušené větve dubů a kmínky habrů, položila je na venkovní ohniště a začala si připravovat všechny nasbírané byliny. Když žena dorazila, měla Hana vše nachystáno. „Přines nádobu, velikou,“ řekla klidně, „napřed připravím lék pro tvého muže. Musí ho pít každé ráno, v poledne, i v čas, kdy se slunce chystá odpočívat. Dále obklady, pak lék pro tebe. Společně to zvládneme.“ Hana byla myšlenkami mimo sebe. Míchala byliny, vařila, ochutnávala, jako by samovolně napnula luk, vystřelila a bez jediného zaváhání zasáhla terč.

Čas neúprosně spěchal dál. Den vystřídala hvězdná noc a noc zase slunečný den. Hana znovu navštívila nemocného hospodáře. Jednou, podruhé, potřetí. Poprvé spadly kosti z trámu nad zápražím, podruhé Hana pověsila věnec z voňavých bylin na dveře, potřetí přiletěla vrána. Posadila se k těhotné ženě hospodáře a rozzářila jí tváře ruměncem barvy svítání. „Tvé děti budou zdravé a silné,“ slyšela v hlavě hlas, „a tvůj vnuk dosáhne výšin, o jakých se ti ani nemůže zdát. Bude stát po boku krále a hájit zájmy celého kraje.“ Pak vrána odletěla.

Hana provoněla celý dům bylinami a obohatila písněmi, které si lidé na Křivoklátsku budou ještě dlouho zpívat. Pomáhala se zametáním a dalšími domácími pracemi. Čtvrtý den se muž usmíval, pátý vstal, šestý jedl a pil, sedmý pak přivítal křivoklátského purkrabího. Ten přijel na zdobeném koni, sesedl, prohlédl usedlost a nemohl věřit vlastním očím. Tmavý dům voněl polévkou a bylinkami, světlo slunce pronikalo skrze okenice a rozpalovalo tváře všech přítomných.

Když purkrabí spatřil Hanu, usmál se. „Z celého srdce ti děkuji,“ řekl obdivně, „vezmu tě pak zpět na Křivoklát, kde tebe i tvého Litorada bohatě odměním.“ Hana sklopila zrak. O odměnu sice ani trochu nestála, ale byla ráda, že našla své místo nejen ve světě, ale i ve společnosti.

Pak si všichni dali hustou polévku, povídali si a veselili se. Neboť pro takové okamžiky je dobré pečovat o své zdraví. Vzpomínky na krásné chvíle nikdy nezmizí, ale promítnou se do kraje, do změny půdy, růstu bylin, stromů, památek ukrytých pod hlínou, do pohybu kamínků na dně řeky, které rozvíří nožky hrajících si dětí. Celý kraj včetně nás, stromů, zpěvu ptáků, třepotání křídel a ploutví v sobě ukrývá vzpomínky na časy dávné i nedávné. Na život každého z nás, který je díky přírodě věčný.