Nečekanou událostí, která postihla české země, byla náhlá smrt krále Přemysla II. v roce 1278. Samozřejmě dnes víme, že se k události podobného druhu schylovalo už delší dobu, neboť králi samotnému rostla mezi českou šlechtou opozice. Tento článek se však netýká pletich našich středověkých předků, ale obecných lidských vlastností, které se projevily na osudu dívky Hany, hlavní postavy z příběhu Křivoklátské směsi.
Lidský mozek je nejsložitější věc na světě, jakou jsme dosud poznali, díky čemuž je naše mysl kouzelná stejně jako podstata celého světa. Ta je založená na pružném prostoročase, kvantových vztazích a prvcích tvořících hvězdy, planety, život a jeho spolupráci v tak pozoruhodných prostředích, jakým je les. Naše mysl vnímá všechno to vlnění kolem jako barevné či v případě tepla přímo hmatatelné světlo, molekuly jako vůně a chutě, jejich vibrace jako zvuky, a podobně.
Na základě těchto vjemů pak vznikají abstraktní touhy a myšlenky týkajících se toho, co můžeme díky znalosti přítomnosti očekávat v budoucnosti. Za tyto touhy a myšlenky je zodpovědná ani ne jedna tisícina jednoho procenta mozku, přesto je však pokládáme za důležité a definujeme jimi své lidství. Zatímco nám konkrétní zkušenosti z přítomnosti zpřístupňují neurotransmitery jako serotonin, vasopresin, noradrenalin, případně endorfiny a podobně, většinou abstraktní budoucí touhy a myšlenky nám naopak zpřístupňuje dopamin. Abychom se mohli cítit šťastní a naplnění, musí se tyto neurotransmitery držet v rovnováze a aktivovat správné části mozku.
O technikách práce s myslí nás poučují dávní myslitelé přinejmenším od antických dob. Byť si účinek těchto neurotrasmiterů nesprávně vysvětlovali nerovnováhou mezi tělními šťávami či mezi čtyřmi živly, docházeli k podobným závěrům, ke kterým nás vrací i nejnovější vědecká zjištění o přírodě. „Přirozené bohatství má jasné hranice,“ řekl Epikúros, „a lze si je snadno opatřit. Avšak bohatství vyžadované lichými domněnkami nemá konce.“
Pokud má například někdo mnoho dopaminu v čelní mozkové kůře, má na jednu stranu potenciál hledat cesty k vytěžení zdrojů z okolního prostředí, například v podobě slávy, bohatství nebo nových poznatků, nicméně se kvůli potlačeným endorfinům nebude nikdy cítit šťastný v přítomnosti, nebude schopný navázat dlouhodobé přátelské vztahy, naopak bude neutěšitelně chtít stále víc a víc a zaměřovat se jen na budoucnost, kterou nikdy nedosáhne.
Skutečné potíže typu závislostí nebo duševních poruch nastávají, když je tato nerovnováha veliká. Například nadměrná přítomnost dopaminu v mezolimbické dráze vede k příznakům schizofrenie, kdy nejsou představy korigovány smyslovými vjemy a doslova se tak promítnou do naší bezprostřední zkušenosti, jako bychom snili a bděli zároveň.
Vrátíme-li se zpátky do doby takzvané braniborské okupace, kdy lidé trpěli násilnostmi a hladomorem i v důsledku krátké chladné klimatické periody, stačila drobná genetická predispozice k tomu, aby se příznaky podobné schizofrenii u některých jedinců plně a nečekaně projevily. Hana v té době byla dlouhodobě psychicky a tělesně týrána správcem hradu na dnešním Hlavačově, odkud po zavraždění svého otce uprchla, aby sjednotila místní obyvatele, vyhnala braniborské žoldnéře a zlého správce zabila.
Předchozí zážitky plné negativních emocí z přítomného okamžiku střídané s naprostou odevzdaností, navíc pak dovršené úplným odpoutáním od prožitků a zaměření se na jeden budoucí cíl vedly k tomu, že vídala přízrak zlého správce a slyšela jeho smějící se hlas, který jí dával jednoduché příkazy vedoucí k jejímu poškozování. Tato situace se zlepší po skoro až deseti letech, během příběhu Křivoklátské směsi, kdy se Hana dozvídá o skutečnosti, o tom, že jsou přízraky jen v její představě, na což vzhledem ke své povaze reaguje dobře. Postupně se přízraku zbavuje a začne slyšet přátelské hlasy připomínající dávné bohy, které ji odvádí ke zkoumání přírody a k tvořivosti v podobě příprav bylinných směsí a jejich předávání lidem v okolí.
„Hana se posadila ke svým bylinám. Cítila slast, která k ní po tělesné práci vždy samovolně přichází. U duševní činnosti ji pociťuje jen v případě, že si uvědomí, vymyslí nebo pozná něco opravdu důležitého. Jak nespravedlivé! Zhluboka se nadechla.“ – Kapitola šestá: Lékaři, hutníci a děje přírody, Křivoklátské směsi
Tyto činnosti jí zároveň umožňují posilovat části mozku zaměřené na přítomný okamžik a na jeho plné prožívání, i ty zaměřené na budoucnost, touhy, přemýšlení a plánování. I když ji straší vize nového příchodu chladu a hladomoru, který předtím prožila, postupně se skrze vzpomínky na dětství, pobyt v přírodě, pozorování a zkoumání okolí v „bezčasovosti lesního zátiší“ vrací zpět ke svému pravému já a hlasy přestává slyšet.
Nakonec si sama zvolí svůj osud v učení u křivoklátského lékaře a její zdravé sebevědomí jí pak umožní postavit se samotnému králi. To bych už však prozrazoval z příběhu mnoho.
