Když se cítím nesvůj, má mysl uniká do jiných světů. Našim předkům pomáhalo polidšťování přírody vyhnout se nebezpečným místům a najít zdroje potravy. Ať už se jedná o příšery z bažin nebo o bohyni úrody ukazující sladké ovoce, díky podobným představám snáze přežili. Navzdory tomu, že se v okolním světě tyto představy ve skutečnosti nenachází, nutkání je tvořit stále ovlivňuje naše přemýšlení.
S jarem se příroda probouzí a zdánlivě nekonečná zeleň prvních bylinek prorůstá lužním lesem. S prvními květy sněženek, podbělů, jaterníků, plicníků, lesních fialek, křivatců a dymnivek se zhluboka nadechnu a spatřím postavu. Stojí tam v záplavě hřejivých slunečních paprsků. Kolem ní voní celý les, červeň úsvitu se přenáší na její tváře a odtud na tváře mé. Pobízí mě, abych doplnil síly, po zimě znovu našel naději. Nedochází mi, že jde o představu mocné paní úsvitu, kterou znali předkové Baltoslovanů, Germánů, Keltů a Římanů. Důležité pro mě je, že cítím a prožívám, jak se tep mého srdce spojuje s tepem vln zdejšího potoka. Zvuky a písně kraje znějí v mém nitru. Strach a beznaděj se rozplynuly pod silou květinového úsměvu.
Nakolik je to, co vidím a co si představuji, skutečné? Myšlení je přece také přírodní jev podobně jako zemská přitažlivost, příchod jara nebo zpěv ptactva. Co prožívám není o nic méně opravdové, byť se to omezuje jen na mé tělo. Z pohledu vzdálené hvězdy je však mé prožívání stejně skutečné jako květy rostlin a bzučení včel, omezené na naši planetu. Země je sice větší než mé tělo a mé tělo je větší než mé myšlenky, ovšem z velmi velké vzdálenosti jsme Země, já a mé představy jedním, jednou tečkou ve vesmíru. Představa paní úsvitu mi připomíná, že jsem součástí přírody.
