Přímo nad naším domem se nachází hranice mezi světy, na níž vedle sebe rostou už listy obalená vlhkomilná střemcha a bíle rozkvetlá světlomilná slivoň. Pokud bychom šli směrem do kopce přes strmý les, dostali bychom se do království, v němž už vládnou jen bíle rozkvetlé slivoně. Pokud bychom naopak zamířili směrem do údolí, dostaneme se do království vysokých střemch, které zanedlouho také začnou kvést a převezmou od slivoní žezlo v podobě příjemné mandlové vůně.
Střemchy chtějí co nejdříve vyrašit a zazelenat se, neboť vědí, že je částečně zastíní ještě vyšší olše a vrby. Naopak slivoně rostou vedle sebe na mezích, proto napřed vykvetou a teprve poté se zazelenají. Jejich květy jsou všudypřítomné a rostou samostatně, zatímco u střemchy tvoří hrozny.
Jedná se o stromové sestry, jejichž vůně je vůní jara. Zdá se, jako by tato vůně pocházela ze země věčného mládí, věčného znovuzrození celé přírody.
