Nápad na vyhlášení národního parku na Křivoklátsku přinesl střet mnoha různých názorů. Zatímco jedni prosazují bezzásahovou „divočinu“ 🌩️, kde přírodní procesy probíhají bez lidského vlivu, druzí upozorňují na nutnost aktivní péče o biodiverzitu. 🌿🐞 Bezzásahovost chrání přírodní dynamiku, ale může znamenat ústup světlomilných druhů. Aktivní přístup naopak vyžaduje zásahy jako lesnické hospodaření či kontrolované výřezy, aby cenná stanoviště zůstala v dnešním světě zachována. 🐝 Obě cesty mají své klady i rizika. Který přístup podle vás zajistí budoucnost křivoklátských lesů? 🌳🤔

Myšlenka vyhlásit národní park na Křivoklátsku se prezentuje jako souboj mezi ochranou přírody, turismem, lesnictvím, myslivostí, místními obyvateli, spekulanty, případně dalšími skupinami. Zapomíná se však na to, že střet leží i v samotné ochraně přírody.

Národní park představuje způsob myšlení, ve kterém je člověk považován za rušivý prvek v přírodě. Bezzásahový režim, který je jedním ze základních principů národních parků, má za cíl ponechat přírodní procesy bez lidských zásahů, aby bylo možné sledovat přirozenou dynamiku ekosystémů. Cílem je postupem let co nejvíce území převést do takzvaného bezzásahového režimu se zákazem vstupu mimo vyznačené cesty. Tento přístup vychází z přesvědčení, že lidské zásahy, ať už hospodářské, nebo jiné, narušují přirozené procesy, které na specifických stanovištích vedou k obnově biodiverzity. Mimo cesty mohou vstupovat jen lidé se zvláštním povolením a o tom, kdo ho dostane, samozřejmě nerozhoduje příroda, ale správa národního parku, která vychází z legislativně stanovených pravidel.

Záměrem je tedy vytvoření takzvané divočiny, což znamená stav přírody, kde převládají přírodní procesy jako sukcese, disturbance (např. požáry, vichřice) a regenerace, aniž by bylo nutné tyto procesy uměle ovlivňovat. Na druhém místě se tak nutně ocitá biodiverzita některých specifických stanovišť, neboť například zastínění porostu často vede k ústupu světlomilných druhů rostlin, hmyzu, lišejníků apod.* Pro návštěvníky je nutné budovat infrastrukturu, aby se lidé navedli mimo citlivá místa a naopak přivedli na místa jiná, kde se může projevovat vliv takzvaného overturismu.


Patří člověk a příroda k sobě? Z biologického hlediska se téměř nelišíme od našich nejbližších příbuzných, šimpanzů a goril. Neexistuje žádný bůh, žádná anglikánská neviditelná ruka trhu ani neviditelná ruka přírody. Veškeré přírodní děje včetně biodiverzity vznikají pouze vzájemnými vztahy mezi námi, prostředím a našimi více či méně vzdálenými příbuznými od mravence po buk.

Naopak dnešní ochrana přírody počítá především s ochranou biodiverzity na úrovni jednotlivých druhů a stanovišť. Dubové pařeziny nebo dubové lesy obecně, pastvou ovlivněné lesostepi, světlé lesy, květnaté bučiny, trávníky a louky je třeba citlivě udržovat, což zahrnuje zásahy jako lesní hospodářství, kosení, hrabání, výřezy nebo kontrolované vypalování. Tyto zásahy simulují přirozené procesy, které v minulosti udržovala například volná pastva divokých či později domácích zvířat, těžba dřeva nebo lokální požáry. V případě ponechání většiny těchto míst naprosto bez zásahu dojde v dnešním eutrofizovaném světě, kdy do prostředí přibývá živin například v důsledku zemědělství, k narušení těchto stanovišť. V lepším případě se tyto oblasti přemění v přírodě blízký les, v horším případě dojde k okyselení, přehnojení a pokrytí invazními druhy.

Bez minimální údržby by zanikla stanoviště pro vývoj roháčů, kteří potřebují staré duby s trouchnivějícím dřevem, nebo místa výskytu terikolních lišejníků a vzácných orchidejí, které vyžadují otevřená a světlá stanoviště. Samozřejmě i v rámci aktivní péče existují oblasti, které jsou ponechány bez zásahu – tyto lokality však bývají strategicky vybírány na základě ekologických a vědeckých poznatků. V této podobě ochrany přírody má své místo ohleduplný člověk, kterému se sice přístup na daná stanoviště nezakazuje, ale ani neusnadňuje pro něj vyhrazenou infrastrukturou. Člověk je v tomto přístupu spíše považován za součást přírody, kterého je spolu s ní třeba zkoumat a chápat.

Zajímavé je, že ani jeden přístup není starší než druhý. Národní park se u nás totiž často prezentuje jako vrchol péče o přírodu v neustále opakovaném mediálně poutavém, ale fakticky prázdném hesle: „Křivoklátsko si národní park zaslouží.“ Každý přístup se musí obhájit po faktické stránce, z hlediska koncepce krajiny, a musí být jasné, kdo za něj bere odpovědnost (politická rozhodnutí a prázdná hesla založená na emocích patří do kategorie pokus-omyl). Obě skupiny zmíněné výše tvrdí, že je jejich cílem zachování zdravé a pestré přírody. Co myslíte vy, které přístupy povedou k trvalému zachování křivoklátských lesů? 🌸😊

*K lišejníkům na Křivoklátsku: Popelka princeznou – výjimečná druhová bohatost lišejníků v dlouho osídlené střední Evropě, Jan Vondrák a kolektiv autorů, uveřejněno v časopise Živa 6/2022, který vydala Akademie věd České republiky, ke hmyzu: Hmyz lesů středních Čech, Jakub Horák, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024.