Nad Křivoklátem slunce stojí,
nejvýše za celý rok,
zlatí lesy, zlatí stráně,
zlatí každý lesní tok.
Od Skryjských jezírek stoupá
vůně vody, listí, skal,
a po stezkách dávných Keltů
kráčí chlapci, dívky do údolí dál.
Ó, třezalko!
Zlato letních dní!
Ó, třezalko!
Světlem zaháněj stíny!
U pramenů ženy sbírají
devět bylin do věnců,
na mezích kvete divizna,
v lesích zpívá tisíc hlasů.
Kde dnes duby sahají k nebi,
tam kdysi stával posvátný háj,
a pod korunami stromů
lidé děkovali za svůj kraj.
Ó, mateřídouško!
Vůně lesostepních strání!
Ó, mateřídouško!
Přines radost do svítání!
Plamen vzplál na vrchu kopce,
jiskry letí k hvězdám až,
že se zdá, jak celé nebe
odpovídá na lidský hlas.
Dobromysl se větrem sklání,
řebříček se v rosách chvěje,
černobýl a šalvěj šeptají,
že se Dívka právě směje.
Ó, divizno!
Strážkyně cest a polí!
Ó, dobromysli!
Ať je srdce veselé!
Ó, řebříčku!
Ať se rány zahojí!
Ó, černobýle!
Chraň nás na nočních cestách!
Nad Skryjskými jezírky mlha
tančí v ranním stříbru vod,
jako příběhy starých časů,
které nám dnes přišly vhod.
A křivoklátské lesy zpívají,
jak zpívaly před tisícem let,
že člověk je jen list na stromě,
ale strom je celý svět.
Ó, třezalko!
Ó, mateřídouško!
Ó, divizno!
Ó, dobromysli!
Ó, šalvěji!
Ó, řebříčku!
Ó, třemdavo!
Byliny slunovratu!
Ó, třezalko!
Ó, mateřídouško!
Ó, divizno!
Ó, dobromysli!
Ó, šalvěji!
Ó, řebříčku!
Ó, třemdavo!
Byliny slunovratu!
Ó, metličko!