Kolem hrádku Jenčova,
roste lužní les,
zjara plný sasanek,
květů podléšek.
Větve šumí nad potokem,
ráno voní byliny,
staré kameny tu střeží
dávné lidské příběhy.
A tam dole rostou tiše,
na mě stále volají,
jsou to strážci starých stezek,
fialky lesní.
V modrém stínu pod duby
své tajemství ukrývají,
kdo se zastaví a naslouchá,
toho pozdraví.
Když se slunce opře zlehka
do mechových strání,
každý květ jak malá hvězda
lesem tiše svítí.
Netouží po pozornosti,
nechtějí nic víc,
jen tu každý rok zas kvetou
uprostřed tisíců míst.
A tam dole rostou tiše,
na mě stále volají,
jsou to strážci starých stezek,
fialky lesní.
V modrém stínu pod olšemi
své tajemství ukrývají,
kdo se zastaví a naslouchá,
toho pozdraví.
Až se jednou vrátím znovu
k hrádku nad údolím,
najdu jejich tichou krásu
tam, kde srdce zpomalí.
A tam dole rostou tiše,
na mě stále volají,
jsou to strážci dávných časů,
fialky lesní.
Kolem hrádku Jenčova
jejich vůně zůstává,
v každém jaru, v každém kroku,
les je ukrývá.