Atomy v kotli prostoročasu

V srdci lesů Křivoklátska, v bronzovém kotlíku snů,
zlatý poklad tiše zpívá o začátku všech dnů.
Mlžná řeka nese píseň přes kopce a rokle stinné,
až do skal, kde rok je den, kde čas jinak plyne.

Atomy v kotli prostoročasu,
víří se jak antický sen,
z chaosu i z krásy^[1]Odkaz na Hésioda, kde na počátku byl Chaos a Erós (tvořivá přitažlivá síla).
rodí se svět proměn.

Atomy v kotli prostoročasu,
z hlubin kde není žádný stín,
míchají čas i první světlo,
tvoří látky všech bylin.

Z kořenů dubů stoupá zpěv, co prochází až k nebi výš,
spojuje hvězdy s temným lesem, kde se rodí každý čin.
Vlny toků nesou pravdu, že svět je jen pohyb, změna,
že nic nezůstává v tichu, že vše je jen proměna.

“A mlha ztrácí pevné tvary,
čas se kroutí jako dým!”

Atomy v kotli prostoročasu,
víří se jak antický sen,
z chaosu i z krásy
rodí se svět proměn.

Atomy v kotli prostoročasu,
z hlubin kde není žádný stín,
míchají čas i první světlo,
tvoří látky všech bylin.

Hana kráčí mezi stíny, kde sopky kdysi dýchaly žár,
vidí olivín jak rudne, jak mění se v hadí tvar.
V kyselých mořích první jiskry, železo a síra v tichu,
z nich se rodí buněk stíny, první rytmus života v dechu.

“A země sama pumpuje čas,
elektrony v hlubinách hrají,
co hvězdy i buňky znají!”

Atomy v kotli prostoročasu,
víří se jak antický sen,
z chaosu i z krásy
rodí se svět proměn.

Atomy v kotli prostoročasu,
z hlubin kde není žádný stín,
míchají čas i první světlo,
tvoří látky všech bylin.

“Jedna buňka v druhé spí,
a z ticha vzniká nový svět!”

“A trilobit i strom i člověk
nesou stejný dávný dech!”

Atomy v kotli prostoročasu,
v Křivoklátsku zpívá kraj,
že vesmír není jenom hmota,
ale příběhy, co se míchaj!

Atomy v kotli prostoročasu,
čas se v kruhu znovu sklání,
a v každém z nás dál hoří ticho
prvotního promíchání.

Atomy v kotli prostoročasu,
víří se jak antický sen,
z chaosu i z krásy
rodí se svět proměn.

Atomy v kotli prostoročasu,
z hlubin kde není žádný stín,
míchají čas i první světlo,
tvoří látky všech bylin.