Ve vrstvách tlejícího listí
dýchá, co dávno je pryč,
pán lesů, pán skrytých smyslů,
ten, jenž ví, kdo mlčí.
Z rohaté masky šerosvitu
se dívá jedním okem dál,
tím, co vidí život v půdě,
i smích, kde ostružiní je král.
U pasu mu flétna visí,
v ruce lísková hůl,
houbové sítě v podrostu.
Když potkáš ho na mýtině,
tančí s duchem starých stromů.
Z kmene pije zkvašenou mízu.
Neptej se, kde má obydlí,
kam mizí v šeru večera,
kde srnčí stopy svítí rosou,
kde voda ví, co stín šeptá.
Vřes a lípa, buk a dub,
toť jeho dům, toť jeho síla.
On není králem, ani sluhou,
nevládne mečem, ale snem.
Kdo vchází do lesa s otázkou,
ten vyjde zpět, v srdci báseň.
V zrcadle tůní se ukáže
ten, kdo byl i bude dál,
pán, co vlkům šeptá v noci
nešťastník se před ním schoval.
Jedno jméno pro tisíc tvarů.
Je hlasem lesa, co neumlčíš.
Až příště vkročíš mezi stromy
a zahlédneš cosi v stínu,
možná to bude on, pán lesů.