Zavřená ve věži, kterou podemílají pohyblivé písky,
zbita do krve kvůli tomu, že se na tebe podíval Hynek z Dubé,
že se toho lotra zeptal, co tě trápí, a on odpověděl, že nic.
Jak málo ten lotr Ložek ví, co se v tobě skrývá,
unesl tě, když se jeho vlastnímu otci na hostině zastavilo srdce.
Když se stal správcem hradu a jeho okolí,
začal unášet dívky, chlapce, však ty ses mu líbila nejvíc.
Nebylo ti ani patnáct zim, co jsi mohla dělat,
co mohl dělat tvůj otec, jehož osud je zpečetěn.
Nic z toho by se nestalo, kdyby král Přemysl stále žil a nebyl zrazen,
neb koho jiného smrt krále ovlivní víc než ty,
kdo žijí v královském hvozdu.
Však v tobě dříme zlatý plamen,
jako v každém z rodu Hélia, jako v Kirké a Médeie, jejichž zrakem se chtěl dostat ven,
jako tvým.
Ty jsi pojmenována podle potoka,
nad kterým se kdysi skvělo keltské hradiště,
jak to chtěla tvá matka, než ji zlá nemoc skolila a na pohřební lodi po Mlžné řece odnesla.
Otec ti ukázal tajemství světa, naučil tě být dobrým člověkem,
až se plamen probudí, osvobodíš se, lotra uvrhneš v plameny a vyženeš zpupné Branibory.
Král Přemysl na tebe spoléhá, byť mrtvý,
tvá matka též i tvůj otec, který se k nim rukou Ložka už brzy připojí.
Hlad, zima a zmar se chýlí ke konci,
mateřídouška zavolá pomoc,
třezalka spálí zlo,
lípa ti ukáže, kdo jsi.
Povstaň Hano, byť jsi ještě dívkou,
volá král Přemysl,
povstaň a zachraňuj.
Dědičko lesů křivoklátských,
tobě se rány hojí rychle jako blesk,
proveď nás obdobím bídy,
jak to staří bohové chtěli,
ať zase spatříme světlo dne, ať znovu přijde jaro.