Ó, paní tichá,
jež kráčíš mezi smrky,
s tebou přichází klid i pravda,
jež nelze obejít, jen pochopit.
Znáš jména těch, kdo padli v boji,
i těch, kdo zapomněli žít.
Z tvých prstů klíčí touhy,
co uzdraví, i co zabíjí.
Ty nejsi zlá, jen nemáš slitování.
Laskavá jsi, když tě ctí,
Tvůj hlas slyší jen ti, kdo mlčeli dost dlouho,
kdo pili z černých pramenů a přežili.
U olšových stěn tě vídám častěji.
Tam, kde půda mlčí, kde voda stojí,
tam šeptáš o zapomenuté rovnováze.
Ne hněvem, ale přítomností.
Vím, že přijdeš.
Ať už se díváš očima příšery,
nebo jako žena, co se směje,
když podávám ti poslední plod.
Nejsi konec, jsi brána.
Nejsi strašidlo, jsi tajemství.
A tomu se klaním.