V dubovém lese nad Městcem
zní hlasy kolem ohně,
víly tu tančí s lidmi,
hvězda na nebi žhne.
Mezi bezem, lípou, jedlí,
pod větvemi zpívá kraj,
co pamatuje příběhy,
co ukrývá své tajemství.
Hoří, hoří, milíř v dáli dýchá,
dým se zvedá nad řekou.
Královský ohnivec plní rozkazy,
zatímco lesy paměť svou nesou.
Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.
V černém kouři milířů
se probouzí dávný hlas.
„Kdo zapomněl řeč starých otců,
kdo ztratil úctu k lesům kolem nás?“
Dýma, drak z jisker a dýmu,
v mlze nad Mlžnou řekou stál.
Nebyl jen ohněm a strašidlem,
byl strážcem toho, co les nám dal.
Pak přišla Hana z křivoklátských strání,
dcera potoků, květů a skal.
V ruce neměla meč ani zlato,
jen byliny a písně, co čas nevzal.
Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.
A když se večer snese nad hradem,
když hvězdy zapálí svůj třpyt,
Hana šeptá starým stromům,
že každý oheň musí pryč.
Dubové lesy znovu rostou,
habry šeptají pod korunou.
Popel dávných lidských příběhů
se mění ve vůni bylinnou.
Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.
Srdce naše patří kraji! Posvátnému háji!
Ó, černobýle!
Dýma spí pod kořeny stromů,
Hana bdí nad Křivoklátem.
Hej, Městče, slyš ten starý zpěv,
v něm zpívají lidé, les i čas.
Dokud stromy budou stát,
bude Křivoklátsko zpívat v nás.
Královský ohnivec v písni představuje sílu, která plní rozkazy. Není vyloženě zlý, jen prostě vykonává svou úlohu. Oheň může symbolizovat civilizaci, moc, průmysl, změnu nebo lidskou touhu přetvářet krajinu.
Kořeny naopak představují tradici, domov, paměť, identitu a spojení s krajinou. Proto refrén nekončí vítězstvím ohně, ale větou: „srdce patří kořenům.“
Další metaforou v písni je les jako živá paměť. Les zde není kulisa, ale je přímo svědkem lidských dějin. Lidé přicházejí a odcházejí, ale krajina si jejich příběhy uchovává.