Královský ohnivec

V dubovém lese nad Městcem
zní hlasy kolem ohně,
víly tu tančí s lidmi,
hvězda na nebi žhne.

Mezi bezem, lípou, jedlí,
pod větvemi zpívá kraj,
co pamatuje příběhy,
co ukrývá své tajemství.
Hoří, hoří, milíř v dáli dýchá,
dým se zvedá nad řekou.
Královský ohnivec plní rozkazy,
zatímco lesy paměť svou nesou.

Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.

V černém kouři milířů
se probouzí dávný hlas.
„Kdo zapomněl řeč starých otců,
kdo ztratil úctu k lesům kolem nás?“
Dýma, drak z jisker a dýmu,
v mlze nad Mlžnou řekou stál.
Nebyl jen ohněm a strašidlem,
byl strážcem toho, co les nám dal.
Pak přišla Hana z křivoklátských strání,
dcera potoků, květů a skal.
V ruce neměla meč ani zlato,
jen byliny a písně, co čas nevzal.

Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.

A když se večer snese nad hradem,
když hvězdy zapálí svůj třpyt,
Hana šeptá starým stromům,
že každý oheň musí pryč.
Dubové lesy znovu rostou,
habry šeptají pod korunou.
Popel dávných lidských příběhů
se mění ve vůni bylinnou.

Hoří, hoří! Královský ohnivec!
Plamen šplhá k nebesům.
Ale duby, skály, řeky vědí,
že srdce patří kořenům.

Srdce naše patří kraji! Posvátnému háji!
Ó, černobýle!

Dýma spí pod kořeny stromů,
Hana bdí nad Křivoklátem.

Hej, Městče, slyš ten starý zpěv,
v něm zpívají lidé, les i čas.
Dokud stromy budou stát,
bude Křivoklátsko zpívat v nás.

Královský ohnivec v písni představuje sílu, která plní rozkazy. Není vyloženě zlý, jen prostě vykonává svou úlohu. Oheň může symbolizovat civilizaci, moc, průmysl, změnu nebo lidskou touhu přetvářet krajinu.
Kořeny naopak představují tradici, domov, paměť, identitu a spojení s krajinou. Proto refrén nekončí vítězstvím ohně, ale větou: „srdce patří kořenům.“
Další metaforou v písni je les jako živá paměť. Les zde není kulisa, ale je přímo svědkem lidských dějin. Lidé přicházejí a odcházejí, ale krajina si jejich příběhy uchovává.

In the oakwoods above Městec,
Voices gather round the fire.
Forest maidens dance with mortals,
One bright star is burning higher.

Elder, linden, silver fir,
Beneath their branches songs remain,
Keeping tales of ancient ages,
Guarding secrets of the land.

Burn, burn! The charcoal mound is breathing,
Smoke is rising to the sky.
The Royal Firekeeper serves his sovereign,
While the forest guards its memory.

Burn, burn! Royal Firekeeper!
Flames are climbing toward the stars.
Yet the oaks, the rocks, the rivers
Know our hearts belong to roots.

Through the charcoal smoke and embers
Ancient voices wake once more:
„Who forgot the speech of forefathers?
Who betrayed the sacred forest’s lore?“
Dýma, dragon born of smoke and sparks,
Stood above the Misty River’s veil.
Not a monster, not mere fire,
Guardian of the forest’s tale.

Then came Hana from Křivoklát’s hills,
Daughter of the streams and stones.
In her hands no sword nor treasure,
Only herbs and timeless songs.

Burn, burn! Royal Firekeeper!
Flames are climbing toward the stars.
Yet the oaks, the rocks, the rivers
Know our hearts belong to roots.

When the evening falls around the castle,
When the stars ignite the night,
Hana whispers to the ancient trees,
„Every fire must lose its light.“
Oakwoods rise in life once more,
Hornbeams whisper overhead.
Ashes of forgotten stories
Bloom as fragrant herbs instead.

Burn, burn! Royal Firekeeper!
Flames are climbing toward the stars.
Yet the oaks, the rocks, the rivers
Know our hearts belong to roots.

Our hearts belong to this fair land,
The Sacred Grove!
Oh, mugwort!

Dýma sleeps beneath the roots,
Hana watches Křivoklát.

Hey, Městec, hear the ancient song,
Where people, forest, time unite.
As long as trees are standing tall,
Křivoklátsko sings in us.