Na Křivoklátě víno zraje,
hudba zní až do věží,
král Václav sedí zamyšlený,
v hlavě příběhy běží.
Přišla Hana v bílém šatu,
v očích zlaté jiskření,
král si řekl: „Tohle děvče
změní moje myšlení!“
„Jsi jak růže z dvorské básně,
vůně léta, ranní květ.“
Hana se jen pousměje:
„Nejdřív chci něco povědět!“
„Byliny, knihy, staré spisy,
to je poklad nade vše,
kdo jen vládne bez poznání,
ten je chudák bez sebe.“
V mysli krále Václava
víno zpívá s písničkou,
jednou král, podruhé kluk,
co se ztratil za dívkou.
Král se zasmál: „To je pravda,
učím se až od tebe.
Koruna je někdy těžší
nežli kámen spadlý z nebe.“
Pak se v slunci něco mihne,
luk a meč i zlatý jas,
král jen tiše zamrká si:
„Co jsem to teď viděl zas?“
Hana voní levandulí,
venku zpívá drozd i zvon,
král už nehledá jen krásu,
ale srdce, rozum, tón.
Na Křivoklát padá večer,
kejklíř hraje, loutna zní,
král se směje do poháru:
„Divné, o čem holka sní!“