V posvátném háji, kde zlaté slunce
hladí květy, obilí,
sedí Apollón s lyrou v ruce,
Dionýsos nese mok medový.
Persefona z podzemních luk
přináší tichý jarní hlas,
„Povězte mi, bratři moji,
co se stalo v dávný čas?“
„Tam, kde skály řeku chrání,
kde se lesy dotýkají nebe,
stálo hradiště plné písní,
lidé věřili sami v sebe.“
„Byla Arkuna, dcera slunce,
květy měla ve vlasech,
v ruce píšťalu z bezového dřeva,
volání slyšela v lidských hlasech.“
„Zpívala o božích zahradách,
o kraji za hvězdami,
že kdo projde branou smrti,
shledá se zas s námi bohy.“
Apollón pohladil struny:
„Znám chlapce jménem Wena,
měl srdce silnější než meč,
a pro něj byla Arkuna jediná žena.“
„Říkal: Arkuno, poslouchej lesy,
poslouchej vodu, poslouchej hlas,
nemusíš utíkat za bohy,
štěstí může být tady v nás.“
Hej, rohu hojnosti, naplň se znovu,
ne z krve, ne z bolesti, ne z boje!
Hej, rohu hojnosti, dej lidem sílu,
ať najdou štěstí svoje!
Persefona tiše praví:
„Zdánlivá smrt vrací život zpět.
Kdo ztratí cestu v temné noci,
může znovu spatřit svět.“
„Arkuna plula za sluncem,
za písní dávných předků svých,
ale v proudu řeky našla místo,
kde nebyl konec, ale Wenův smích.“
Bronzový kotouč na hrudi zářil,
voda zpívala mezi skalami,
a dívka poprvé pochopila,
že bohové nejsou nad námi.
Dionýsos se hlasitě smál:
„Tak přece zvítězil ten kluk!
Ne mečem, ne silou paží,
ale srdcem zlomil kruh.“
Apollón vzal znovu lyru:
„Nejkrásnější píseň světa
není o slávě ani moci,
ale o tom, kdo podá ruku,
když se druhý ztrácí v noci.“
Persefona zavřela oči:
„Až jednou zmizí náš starý chrám,
zůstanou jen lesy, řeky,
a příběhy, co zpíváme vám.“
Hej, rohu hojnosti, skrytý v zemi,
zpívej dál svou starou píseň!
Ne zlato, ne bronz, ne moc králů,
ale život je největší dar!
A tři bohové pod hvězdami
dál poslouchají šumění řeky,
nad Propadeným zámkem,
kde Křivoklátské lesy šeptají po celé věky.
Písnička je založená na příběhu Roh hojnosti.