Vysoko, kde světla planou,
nad horami, nad dubinou,
sedí pán, jenž slovy tvoří
zákon, který vládne.
V dlaních drží pravdu holou,
jas jak pramen z hvězdných vod,
světlo z nitra, tanců v srdci.
Jeho hlas je ticho soudů,
v němž se lže jen jednou.
Každý list i kámen slyší,
když píseň jeho zní tu tmou.
Světový strom k němu stoupá,
dub co stínem zasáh’ dům,
v každé větvi žije myšlenka,
u kořenů mocná tůň.
Král všech měsíců a dnů,
co v kruhu sedí u ohně,
dohlíží na chod vesmíru,
v řádu, co se nezlomně
vpisuje do toku času
jak paprsek v kapku rosy,
a každému, kdo jej ctí,
ukazuje vyšší smysl, stopy.
Atom zpívá jeho slovo,
z něj se tvoří uhlík, dech,
železo pro srdce meče,
kyslík pro zvířata, mech.
V jeho stínu, přísném, klidném,
rodí se i měří čin.
Není pomsty, není milosti,
jen zákon, pravda, světlý čin.
On učí, že každá báseň
je zákon psaný zlatým světlem,
a každé tělo, kámen, dítě,
nese v sobě pravdu, v srdci, v letmém
dotyku dne, když obloha
svítí jasně.
Nejsme nic bez jeho řádu.