Říkáš, že podsvětí bývá tmavé,
že za řekou končí svět.
Já však znám kraj, kde vrby zpívají,
kde olše šeptá jako před tisícem let.
Tam řeka plyne pomalu,
v tůních spí odlesk oblaků,
a po měkkých loukách kráčí tiše
stíny našich předků.
Ó, lužní lese!
Přijmi nás do svého ticha.
Ó, tekoucí vodo!
Pamatuješ každé jméno.
Není tu oheň ani soudci,
jen vůně hlíny po dešti,
tužebník bílý rozkvétá
na cestě do věčnosti.
Do jeho květů kdysi uložili
muže z dávných keltských dní,
aby odešel tam, kde louky
nikdy nepřestanou kvést.
Kde vrby sklánějí větve k vodě,
kde olše hlídá říční břeh,
tam není konec ani začátek,
jen věčný návrat všech.
Ó, tužebníku!
Voň našim vzpomínkám.
Ó, řeko!
Odnes náš strach.
Nad kopci dubové háje
objímají letní den,
v údolích dýchá lužní les,
jak druhý, skrytý svět.
Nebe je možná na vrcholcích,
podsvětí u tichých vod,
a člověk kráčí mezi nimi
jen na krátký život.
Tak pijme z pramenů kraje,
važme si každého dne,
protože naši dávní předkové
jsou možná blíž, než tušíme.
Ó, lužní lese!
Kolébko předků.
Ó, Křivoklátsko!
Jsi mezi nebem a řekou.
Až jednou utichne náš krok,
ať nás neprovází strach.
Jen zpěv vrb, vůně tužebníku
a měkká tráva nivních luk.