Hano, Hano!

Na cestě, kde se les už ztrácí v trávě,
jde Hana sama za posledním dnem,
slunovrat hoří v červnu tichém a tmavém,
a Hlavačov spí v kraji kdysi spáleném.

Duby ji sledují beze slov,
borovice šeptá starý sen,
a každý krok je bolestivý návrat
do míst, kde člověk sám trpěl.

Tvá řeka v dálce plyne dál,
na strachy chce zapomenout,
i na to, co ses bála říct,
co ti les chtěl připomenout.

Hano, Hano!
Kraj tě vede tmou i jasem.
Hano, Hano!
V mysli stále zní starý sen.

Na Hlavačově nový les dýchá,
spálená zem má paměť ohně,
a ticho tu není klidné,
spíš napjaté a strašlivé.

Meč v ruce není jen železo,
je to stopa, co nechce zmizet,
a každý krok do nádvoří
vrací bolest, co jak plamen hoří.

A pak se hlas v tom tichu zlomí,
známý a přesto cizí zas,
jak by se kraj sám sobě vracel
v poslední nevyrovnaný čas.

Strach má tvář, co na tebe hledí,
jen stojí tam, kde stojí vina,
a Hana ví, že proti stínu
nevyhraje žádná obyčejná síla.

Hano, Hano!
V tobě se láme noc i den.
Hano, Hano!
A kraj rozpouští starý sen.

Třezalka svítí zlatem v dlani,
jak malé slunce bez oblohy,
a všechno, co tě chtělo zlomit,
se rozplyne do temnoty.

„Nejsi víc než vzpomínka,“
šeptáš si sama do ticha,
„a já už nejsem jen ta,
co před vlastním stínem utíká.“

A meč, co kdysi vzal jí klid,
teď jen leží v prachu cest,
když slunovrat se přelije
do noci, která neskrývá lest.

Hano, Hano!
Les tě nese zpátky k ránu.
Hano, Hano!
V tobě se svět rodí znovu.

A když se ráno dotkne strání,
drozdi zpívají nový čas,
křivoklátské směsi v mlčení
zůstávají v kraji v nás.

Hano, Hano!
Kraj tě vede tmou i jasem.
Hano, Hano!
V mysli už nezní starý sen.