V hlubinách pod kořeny dubů,
kde pramen zpívá beze slov,
tam v tichu, stará jak věk,
bdí paní Země – matka.
V rukou má len, v prstech nůžky,
přede nitky osudu,
vše, co vstává, padá, klíčí.
Z kolébky i z černé hlíny
vzchází dítě, hrdina,
její dlaně chladné, silné
znají žár i chlad.
S květem bezu ve vlasech,
s trny, věncem z polí,
kráčí ránem, bosá v rose,
ať tě zvedne, nebo skolí.
Z podhradí až k horským loukám
její jméno šeptá mech,
děti sypou mák a chléb
na čerstvě rozoraný břeh.
Na hřbetu kobyl táhne vláhu,
slunce v srpnu za sebou,
ve šlépějích dozrávají
byliny svázané slámou.
V lese čeká, tiše dýchá,
v bezu skrývá lék i sen,
chrání ženy, živí muže,
tvá je, člověče, její zem.
Až tě přijme, až tě skryje,
do náruče obejme,
nezapomeň, jsi z její písně,
dýcháš zpěv paní Země.