Když nad lesy hudlickými
stoupal večer do skal,
tři bratři se úzkou puklinou
do jeskyně vydali dál.
Na kameni v bílém šatě
seděla tam víla sama,
v očích světlo starých časů,
na rtech tichá, vlídná slova.
Tři rytíři z Křivoklátska,
tři dary a jeden kraj,
z jeho lesů, luk a strání
rostla síla po věky dál.
Zlatá bylina, rudý kříž,
lípa srdcem zazářila,
a díky daru Křivoklátska
čeština se neztratila.
Antonín si přál, aby bolest
nemusela s lidmi jít,
aby slabí našli pomoc,
aby každý mohl žít.
Víla mu dala zlatou bylinu,
jasnou jako ranní svit,
a on potom léčil národ,
učil lidi uzdravit.
Jan si přál, ať války mizí,
ať se strach už nevrací,
proto dostal rudý křížek,
symbol víry, nadějí.
Sloužil lidem jako kněz,
pomáhal jim nést jejich kříž,
v těžkých časech připomínal,
že mír zažene největší tíž.
Josef toužil po jediné věci,
aby kraj svůj neztratil,
aby řeč, co zněla mezi lidmi,
čas navždy nezlomil.
Víla mu dala větévku lípy,
jejíž listy srdcem zněly,
a v nich hlasy předků dávných,
co po lesích rozmlouvaly.
Tři rytíři z Křivoklátska,
tři dary a jeden kraj,
z jeho lesů, luk a strání
rostla síla po věky dál.
Zlatá bylina, rudý kříž,
lípa srdcem zazářila,
a díky daru Křivoklátska
čeština se neztratila.
Po vsích chodili a sbírali slova,
která lidé říkali dál,
u chalup, polí i potoků
poklad národa zůstával.
Kdyby nebylo Křivoklátska,
jeho lesů, jeho lidí,
možná by dnes mnohá slova
odnesl čas neznámo kdy.
Tři rytíři z Křivoklátska,
jejich odkaz stále žije v nás,
v každém slově, které vyslovíme,
v řeči předků, v řeči krás.
A když vítr přes Velíz vane,
nese starou pověst dál,
že český jazyk přežil věky
i díky kraji, který rytíře vychoval.