Na Vosníku nad Týřovem,
kde vítr hladí starý les,
pod duby zpívá země tichá,
zpívá tam zaniklá ves.
Na Dubinkách proti Lípě,
hlas mateřídoušky zní,
smolnička, řebříček a růže
žehnají nám v letní dny.
Pojď, můj milý, mezi květy,
kde hloh bílý zjara kvete,
tolita jak slunce září,
v srdci lásku tiše plete.
Šalvěj šeptá starou moudrost,
sporýš střeží naše sny,
ať nás spojí země, nebe,
v tyto jarní, letní dny.
Ó, třezalko!
Zlať nám cestu!
Ó, mateřídouško!
Voň až do svítání!
Na Vosníku zpívá kos,
na Dubinkách motýl spí,
v potoce se smějí rybky,
slunce zlaté všechno ví.
Máma zpívá, táta kráčí,
drží se tu za ruce,
my jsme jejich letní píseň,
květy rostou na louce.
Ve starých knihách psali mniši,
že byliny sílu mají,
na lásku i nový život
meduňku přidávají.
Hloh a růže, med a víno,
šalvěj, sporýš, lipový květ,
když se spojí dvě dobrá srdce,
rozkvete jim celý svět.
Na Vosníku nad Týřovem,
na Dubinkách proti Lípě,
láska roste jako lesy.
A z té lásky rostou děti,
zvídavé jak mladý mlok,
moudré jako staré duby,
čisté jako lesní tok.
Ó, třezalko!
Světlem sviť!
Ó, měsíčku!
Radost dávej!
Ó, mateřídouško!
Voň nám na cestu!
Ó, hlohu bílý!
Chraň náš domov!
Na Vosníku nad Týřovem,
tam, kde láska kořeny má,
Křivoklátsko zpívá tiše,
život stále začíná.