Představa, že hmota je složena z nepatrných částic, nebyla středověké Evropě úplně cizí. Latinské slovo atomus bylo známé a někteří učenci navazovali na antické atomisty. Ve 12. století například Vilém z Conches ve svých filozofických spisech Dragmaticon philosophiae diskutoval názory Démokrita a Epikúra a atomistickou představu hmoty bral vážněji, než bychom možná od středověkého učence čekali.
Vilém z Conches (cca 1090 – po 1154) je proto zajímavým příkladem toho, jak daleko mohlo středověké myšlení zajít. Jeho „atomy“ samozřejmě nebyly moderními atomy a neměl k dispozici moderní fyziku. Přesto se nebál vysvětlovat přírodu pomocí velmi drobných, neviditelných částic a mechanismů, které nebylo možné přímo pozorovat.
Mohl roku 1292 na Křivoklátsko přicházet mnich, který s sebou nesl něco velmi neobvyklého, tedy několik listů s výpisky z De rerum natura starověkého básníka Lucretia? Navzdory starším názorům nebyl někdejší antický text ve středověku úplně zapomenut. Lucretiova báseň De rerum natura přežila v několika rukopisech, kde zvláště důležitou roli sehrála karolinská obnova vzdělanosti v 9. století.[1]https://iris.unipa.it/handle/10447/537368 Tehdy byl Lucretius znovu opisován a čten učenci v klášterním prostředí.
Jedním z významných center této vzdělanosti byla Fulda. Je proto možné si představit, že mnich, který zde studoval, se s Lucretiovým textem setkal v klášterní knihovně. Středověcí učenci si z rozsáhlejších děl běžně pořizovali excerpta, tedy výpisky a poznámky, které si odnášeli jako osobní zásobu vědění.
Takový mnich si mohl z Lucretia opsat několik veršů a k nim vlastní poznámky. Nemusel přitom přijmout celý jeho epikurejský svět, mohly ho zajímat především úvahy o přírodě, tedy že přírodní jevy mají své příčiny, že se svět řídí vlastním řádem a že člověk může přírodu poznávat pozorováním a rozumem.
Pokud by pak roku 1292 opustil německé prostředí a dostal se do Čech, mohl své výpisky vzít s sebou.
Když Poggio Bracciolini kolem roku 1417 během koncilu v Kostnici objevil v německém klášteře rukopis De rerum natura, nešlo o návrat textu z naprostého zapomnění. Lucretius už v raném středověku přežíval v několika rukopisných liniích a jeho myšlenky byly známy některým vzdělancům. Poggiův objev však umožnil, aby se celý text šířil renesanční Evropou.
Pro příběh Hany by tak mnich mohl představovat jednu z téměř neviditelných cest, kterými antické vědění putovalo Evropou. A Hana už si, jako dcera hutníka a zkušená bylinářka, mohla z tohoto vědění a poznámek vytvořit něco vlastního. Více se o atomech ve středověku dozvíte v článku Středověk na atomy nezapomněl.
Mohlo navíc někoho ve středověku napadnout, že se Země kdysi srazila s jiným obrovským tělesem? To už nevíme. Nemáme doklad, že by některý středověký evropský učenec takovou hypotézu skutečně vyslovil. Samotné základy pro podobně odvážnou úvahu však středověká astronomie měla.
Vzdělaní učenci znali antickou astronomii a později získávali také poznatky z arabských astronomických děl. Hipparchos z Níkaie (asi 190 – asi 125 př. n. l.) například měřil polohy hvězd, zabýval se pohybem Slunce a určil hodnotu sklonu ekliptiky. Antičtí astronomové tak dobře znali geometrické vztahy mezi ekliptikou a nebeským rovníkem a věděli, že právě tato geometrie souvisí se střídáním ročních období.
Bez náklonu zemské osy by se nestřídala roční období a dnešní lesy mírného pásu by v této podobě nejspíš nevznikly.
Středověký učenec si proto mohl položit otázku: Proč je ekliptika vůči nebeskému rovníku nakloněná právě tak, jak ji pozorujeme? Z dnešního pohledu nás může napadnout ještě odvážnější otázka: Co kdyby sklon Země vznikl nějakou dávnou událostí?
Mohla by to být například srážka s jiným tělesem, která by Zemi vychýlila z původní polohy. Takovou představu bychom ale neměli vydávat za skutečnou středověkou teorii. Pro její existenci nemáme důkaz a středověcí učenci měli o uspořádání kosmu velmi odlišné představy než my.
Přesto je na této možnosti zajímavé, že k podobné otázce není nutně potřeba moderní fyzika. Stačí znát pozorovaný jev, přemýšlet o jeho příčině a připustit, že za tím, co vidíme, může být nějaký nepozorovatelný mechanismus. Právě v tom jsou některé středověké přírodovědné úvahy překvapivě moderní.
Ukázal kolem sebe. „Napřed,“ navázal, „prý vznikly nejmenší částice zvané atomy. Z nich se přitažlivými silami sestavilo slunce, země, kameny, pak jednodušší tvorové, pak složitější a až poté mohlo vzniknout božské. Víš, jakože nemůže být bůh, když předtím nebylo to jednodušší, to jest atomy, kameny, stromy, houby, zvířata a my. On může být až po nás všech, jestli vůbec je.“ Hana zamyšleně pokývala hlavou.
Cesta jim příjemně ubíhala. Prošli kolem několika menších toků, které se vlévaly do Rokytky, Vrbového potoka. V dáli stále zněl zpěv sýkor. „Třeba se tam píše,“ řekl Aldemo ve chvíli, kdy se slunce začalo dotýkat skalnatých kopců, „že podstata ducha pochází z hmoty, z jejích částeček, a zaniká tak spolu s tělem. Jenom ve snech se dá mysl hrou obrázků zmýlit, když si myslí, že vidí někoho, kdo už nežije.“ Hana se zastavila a prudkým trhnutím zastavila i mnicha. Najednou zvážněla. Zlatý oheň v jejích modrých očích sílil.
– Kapitola první: Nečekané setkání, Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody
Poznámky