Když vezmeme do ruky luk, často máme pocit, že prostě míříme, natáhneme tětivu a vystřelíme. Ve skutečnosti ale náš mozek během výstřelu řídí obrovské množství drobných pohybů, z nichž si většinu vůbec neuvědomujeme. Právě zde se dostáváme k ideomotorice. Ideomotorický princip označuje jev, při kterém samotná představa určitého pohybu může vyvolat drobné, nevědomé svalové pohyby. Člověk nemusí vědomě rozhodnout, že pohne konkrétním svalem, ale stačí, že si správný pohyb představí.
V lukostřelbě je tento princip velmi důležitý. Začátečník musí vědomě kontrolovat téměř každý krok, tedy kde a jak luk uchopit, jak napnout záda, jak se o luk správně zapřít, kam se dívat a určit přesný okamžik, kdy šíp vypustit. Zkušený střelec už ale mnoho z toho dělat nemusí, neboť si vytváří představu správného výstřelu a tělo postupně provede naučený pohyb samo. Je to podobný princip jako při ovládání dopravních prostředků nebo počítačových her.
Čím více je technika nacvičená, tím méně musí vědomí jednotlivé části pohybu řídit. Pozornost se tak může přesunout od vědomého kontrolování každého detailu k vnímání vlastního těla, prostoru a cíle. Zkušený střelec často dokáže podle velmi jemných pocitů poznat, že něco není v pořádku ještě před samotným výstřelem. Cítí například nepatrnou změnu v napětí zad, jiný tlak ruky na luk, odlišné ukotvení nebo nepatrný pohyb těla. Nemusí přitom přesně vědět, co se děje. Jeho tělo to jednoduše „pozná“ a zkušenost mu napoví, že tento výstřel nebude stejný jako obvykle. Právě zde se propojuje rozum, představa a tělesný pocit v jeden celek.
Pro člověka, který dnes navazuje na předkřesťanské evropské tradice, nemusí být luk pouze sportovní náčiní. Může představovat nástroj soustředění, záměru a vztahu k okolnímu světu. Samozřejmě nelze tvrdit, že staří Evropané znali pojem ideomotoriky v dnešním psychologickém smyslu. Můžeme ale připustit, že zkušenost s tím, jak myšlenka, záměr a představa ovlivňují lidské jednání, je mnohem starší než samotné moderní pojmy a věda kolem nich.
Například historicky používané takzvané hůlky, virgule nebo kyvadla mohou reagovat na drobné nevědomé pohyby ruky, které odpovídají tomu, co člověk očekává nebo si představuje. Z pohledu psychologie jde o ideomotorický efekt. Je samozřejmě možné současně rozumět mechanismu, který stojí za pohybem těla, a přikládat tomuto pohybu osobní nebo náboženský význam.
A lukostřelba je pro takové spojení překvapivě dobrým příkladem. Myšlenka ovlivní pohyb, pohyb uskuteční výstřel a výstřel nakonec ukáže, jak dobře se naše představa dokázala proměnit ve skutečnost.
