„Jak vlastně chutná kraj? Možná tak, jak voní jeho lesy a louky. Květnatá louka může chutnat po mateřídoušce a divizně, rostlinách, které mají rády suchá a slunná místa. Když se napijeme z nich připraveného nálevu, ochutnáme spolu s nimi i kousek té louky a krajiny kolem. Abychom ale ten pocit, chuť a vůni zažili, musíme za nimi přijít.“
Zdraví těla a zvláště mysli není jen o bylinných nálevech, ale hlavně o procházkách[1]„Ráno dobré jest procházeti se okolo zelených hor, podvečer po březích čisté vody aneb řeky. Líbí se mi také časté patření na čistou a světlou vodu, na zelené a červené barvy, obývání v zahradách a v hájích, jakož pak i povlovné plavení na vodě schvaluji velice a … Pokračovat k poznámce za rostlinami, o jejich pozorování v lese a poznávání kraje, ve kterém žijeme. Pohyb na čerstvém vzduchu, všímavost vůči detailům přírody a učení se jejím zákonitostem podporují psychickou rovnováhu[2]„Opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů, ve středu knížat a králů se zdržují drze, lesklému zlatu se nekoří, oslnivému šarlatovému šatu se nebudou klanět: buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum, neb lidský život … Pokračovat k poznámce, snižují stres a posilují vztah k prostředí. Látky z rostlin, ať už je jíme čerstvé nebo v podobě nálevu, pak tento celek vhodně doplňují. To je hlavní poselství Křivoklátských směsí.[3]Proč se zaměřuji i na byliny? Protože každá rostlina je součástí příběhu místa, na kterém roste. Její podoba, vůně i vlastnosti nám napovídají, jaké podmínky zde panují a jaké vztahy se v přírodě odehrávají. Rostliny nás navíc provázejí od samého počátku … Pokračovat k poznámce [4]Základní myšlenka Křivoklátských směsí je o vybudování vztahu s konkrétním krajem skrze poznání přírody, historie, pověstí, zvyků, ale i rostlin, hub a zvířat. Krajina pro nás není kulisou, ale partnerem, nositelem paměti (v podobě zachovaných terénních úprav, uhlíků, … Pokračovat k poznámce
Bylina nenese jen svou vůni a účinek, ale také paměť místa, kde vyrostla. Mateřídouška z lesostepních skal, třezalka ze slunných okrajů lesa nebo tužebník a lípa od pramenů připomínají vlastnosti těchto míst. Chuť mateřídoušky je kořeněná a odráží tak specifické složení silic chránící rostlinu před přehřátím, naopak tužebník má větší listy vhodné do vlhkého prostředí a silnou sladkou vůni, která účinně láká opylovače v konkurenčním prostředí bujné vegetace.
Mateřídouška má ráda suchá, málo úživná a hlavně slunná stanoviště. V pozadí jsou rozrazily klasnaté, divizny a křivoklátské lesy.
Každé prostředí, kde daný druh rostl nebo roste, se tak otiskne do jeho vlastní genetické knihy. Toho si byli lidé vědomi už od antiky.[5]„Někdy se stane, že děti jsou podobné dědům, ba i pradědů tvář u nich uvidíš často, protože mají v svém těle ti rodiče oba v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků, jež patří k rodu a z otců se na otce dědí. Právě z těch jaksi losuje podoby Venus a křísí … Pokračovat k poznámce Smícháním bylin, jejich pomalou přípravou a soustředěním mysli se učíme vnímat hlubší spojení mezi sebou, daným místem, krajinou a starými příběhy, které si lidé odedávna vyprávěli. Stejně jako antický filozof hledal v přírodě stopy harmonie kosmu, hledá i bylinář v rostlině znamení vlastností, které může člověk rozvíjet ve své duši.
Každé místo v krajině je zároveň kronikou nesčetných proměn. Stará hradiště, milíře, cesty i dávno rozpadlé lidské stavby se během staletí rozkládají na jednotlivé částice, na to, co antičtí myslitelé nazývali atomy, základní stavební kameny přírody. Déšť, vítr, houby a půdní organismy je vracejí do země, odkud je kořeny rostlin znovu přijímají jako minerální živiny a tvoří z nich léčivé a vonné látky. V tomto nepřetržitém koloběhu se paměť krajiny stává součástí bylin, z nichž připravujeme nálev. Když jej pijeme, nepřijímáme jen látky vzniklé činností samotné rostliny, ale symbolicky také část příběhu místa, kde vyrostla. V jediném šálku se tak znovu setkává člověk, příroda i dávná minulost krajiny.
Bylinková zahrádka na Křivoklátě.
Možností, jak byliny spojovat, je téměř nekonečné množství. Každé místo má své vlastní světlo, půdu, vlhkost i společenstvo rostlin, a proto může vyprávět odlišný příběh. Někdy nás osloví slunná lesostep, jindy tichý pramen, starý dubový les nebo květnatá louka. Směsi tak nemusí vznikat jen podle účinků jednotlivých bylin, ale také podle míst, jejichž charakter chceme propojit do jediného nálevu. Každý šálek se pak může stát malou připomínkou krajiny, kterou jsme prošli a kterou si chceme uchovat v paměti.
„Dubové lesy znovu rostou, habry šeptají pod korunou, popel dávných lidských příběhů se mění ve vůni bylinnou.“ – Královský ohnivec
Bylinné směsi lze navíc kombinovat s představami zvířat, která jsou také pevně spojená se svým prostředím a která odedávna inspirovala lidovou představivost. Luňák připomíná trpělivý zrak a schopnost vidět celek, žluna hledání nemocí a jejich uzdravení a červenka radost, obnovu a návrat světla. Nejkrásněji se toto spojení ukazuje právě u směsi Červenka, která je spojena s Květinovou dívkou, obrazem jarního rozkvětu, zrození a obnovy, podobně jako antické bohyně Flóra a Persefona.
Květy měsíčku, třezalky a slézů (topolovky a proskurníku) do směsi Květinová dívka. Nahoře jsou vidět bílé květy tužebníku.
Je zajímavé, že červenka je velmi drobný pták, ale dokáže být překvapivě odvážná a zvídavá. Často se přibližuje k člověku a nebojí se tolik jako jiní ptáci. I proto se stala symbolem důvěry a tichého hrdinství. V pohanské nebo přírodně duchovní symbolice Křivoklátska by tak mohla být krásným symbolem dobré mysli, klidu a odvahy žít svůj život bez zbytečných obav.[6]Když člověk pochopí, že blesk není trest bohů, že smrt není utrpení a že přírodní jevy mají své příčiny, získá klid (ataraxii). To bylo hlavní učení antických atomistů. U Lucretia je to vidět velmi silně. V De rerum natura popisuje přírodu s obrovským obdivem, … Pokračovat k poznámce
Vlevo na obrázku je bylinná směs na spaní z meduňky, kořenu kozlíku a levandule. Vpravo se nachází směs Mocný pán na odvahu a soustředění z třezalky, dobromysli, řebříčku, bezu a truskavce. Všechny byliny jsem nasbíral v dubovém lese, v zahrádce a na louce.
Byliny, ze kterých se směs Červenka skládá, tedy třezalka, mateřídouška a dobromysl, preferují slunná stanoviště a spolu s představou červenky tak posilují odraz síly těchto míst v naší vlastní mysli. Kromě bylin patří mezi Křivoklátské směsi také příběhy a myšlenky, které v sobě odrážejí vztah k místu a obecně ke kraji. Stejně jako byliny samy nás i ony zvou na vycházku do lesa, na louku nebo k potoku.
Pro inspiraci můžete zkusit některou z následujících směsí. Lesostep (směs Červenka, Mocný pán nebo Květinová dívka) uzdravuje trochu jinak než hluboký les (směs Krkavec) nebo okraj louky (směs Vlaštovka, Drozd, Slavík nebo Liška). A dubový les (směs Ťuhýk nebo Brhlík) působí na trochu jiné části těla než les bukový (směs Vydra) nebo lužní (směs Žluna):
Hana na nic nečekala. Na okraji malé pastviny nedaleko domu natrhala březové listí. Lesem vyrazila k Beraníku, kde po cestě našla čerstvý řebříček a na okraji k západu obrácené skály kvetoucí vřes. Nezapomněla ani na hospodyni, pro kterou nasbírala čerstvou nesmrtelnou mateřídoušku a třezalku.
Tato mateřídouška rostla jinak než ta, kterou předtím nasbírala v lese. Na skále, vzniklé z lávy pradávné podmořské sopky, se nacházel jiný poměr prvků, atomů. Mateřídouška rostoucí na větrném a slunečném místě měla v sobě více olejů, jak by řekl Dioscorides, a kvůli onomu jinému poměru prvků, hlavně sodíku a hořčíku, chutnala slaně. Bylo to stejné, jako byste si místo této skalní, lesostepní mateřídoušky v obyčejné vodě udělali nálev z lesní nebo zahradní mateřídoušky v minerální vodě. Hana byla díky vlastním pozorováním, ochutnáváním snad všeho, a také díky antickým a středověkým lékařským myšlenkám v podobných záležitostech zběhlá. I když na rozdíl od ostatních lékařů nevěřila na vliv hvězd a planet, na pouštění žilou a podobné věci, nacházela se jakožto bylinkářka na úplně jiné úrovni.
Od potoku Klucné přicházel příjemný chlad, kapky v mlze, které se zachytily o Hanin šat, ruce a obličej. V koženém váčku našla Hana sušenou medvědici a úročník, který nasbíral sám lékař Vilém. Krajem se nesl tlukot srdce zdejších posvátných hájů.
Dříve, než se slunce dotklo středu oblohy, byla Hana zpět před skromným domem roztockého mana. Nechtěla chodit dovnitř. Zavolala na ženu, aby jí přinesla žhavé uhlíky. Potom zpoza domu přinesla sušené větve dubů a kmínky habrů, položila je na venkovní ohniště a začala si připravovat všechny nasbírané byliny. Když žena dorazila, měla Hana vše nachystáno. „Přines nádobu, velikou,“ řekla klidně, „napřed připravím lék pro tvého muže. Musí ho pít každé ráno, v poledne, i v čas, kdy se slunce chystá odpočívat. Dále obklady, pak lék pro tebe. Společně to zvládneme.“ Hana byla myšlenkami mimo sebe. Míchala byliny, vařila, ochutnávala, jako by samovolně napnula luk, vystřelila a bez jediného zaváhání zasáhla terč.[7]https://www.krivoklatskesmesi.cz/2026/08/11/od-zameru-k-vystrelu-ideomotorika-lukostrelba-a-pohanstvi/
– z příběhu Zdraví je nejdůležitější
K dalšímu čtení
Křivoklátské směsi: Malý průvodce bylinami, příběhy a krajinou pod hradem (kniha)
Křivoklátský herbář: Praktický průvodce světem bylin (e-kniha)
Křivoklátské směsi: Příběh o překonání minulosti skrze poznání přírody (e-kniha)
Poznámky
| ↑1 | „Ráno dobré jest procházeti se okolo zelených hor, podvečer po březích čisté vody aneb řeky. Líbí se mi také časté patření na čistou a světlou vodu, na zelené a červené barvy, obývání v zahradách a v hájích, jakož pak i povlovné plavení na vodě schvaluji velice a obzvláštně v tom všem proměnlivost: lehká zaneprázdnění i rozdílné práce, ale však neobtížné a časté s lidmi příjemnými a veselými tovaryšstvo a shledávání.“ – Regiment zdraví Henrycha Rankovia (1526–1598), přeložil Adam Huber z Risenbachu |
|---|---|
| ↑2 | „Opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů, ve středu knížat a králů se zdržují drze, lesklému zlatu se nekoří, oslnivému šarlatovému šatu se nebudou klanět: buď jist, že nad tím vším má moc jenom rozum, neb lidský život se celý potácí v temnu. Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují děti. Nerozeženou tu duševní úzkost a temno denního světla šíp ani paprsky slunce; dokáže to však rozum a přírodní věda (naturae species ratioque).“ – Kniha třetí, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 |
| ↑3 | Proč se zaměřuji i na byliny? Protože každá rostlina je součástí příběhu místa, na kterém roste. Její podoba, vůně i vlastnosti nám napovídají, jaké podmínky zde panují a jaké vztahy se v přírodě odehrávají. Rostliny nás navíc provázejí od samého počátku lidských dějin. Jejich prostřednictvím můžeme poznávat nejen přírodu, ale také své místo v ní. Obyčejná procházka se pak může proměnit v objevování, které zároveň posiluje naše tělo, přináší klid a prohlubuje vztah ke kraji, jehož jsme součástí. |
| ↑4 | Základní myšlenka Křivoklátských směsí je o vybudování vztahu s konkrétním krajem skrze poznání přírody, historie, pověstí, zvyků, ale i rostlin, hub a zvířat. Krajina pro nás není kulisou, ale partnerem, nositelem paměti (v podobě zachovaných terénních úprav, uhlíků, archeologických nálezů apod.) i zrcadlem našeho vlastního nitra.
Hana z původní křivoklátské pověsti není jen hrdinka, která přichází zachránit svět, ale dcerou tohoto kraje. Je sice svým způsobem zraněná, ale zároveň odvážná, laskavá, praktická a zvědavá. Uzdravuje se bylinami, činy i porozuměním, z čeho je svět složen. Antické vědění o struktuře přírody se pro ni stává klíčem k tomu, aby se své minulosti přestala bát donekonečna. Porozumět světu znamená porozumět i sobě. Samotné porozumění bez nějaké formy ztělesnění (u Hany byliny, chůze, čin) by však nebylo úplné. Myslím si, že zdraví těla a zvláště mysli nevzniká jen z bylinných nálevů. Vzniká především z procházek za rostlinami, z jejich pozorování v lese a z poznávání kraje, ve kterém žijeme. Pohyb na čerstvém vzduchu, všímavost vůči detailům přírody a učení se jejím zákonitostem podporují psychickou rovnováhu, snižují stres a posilují vztah k prostředí. Látky obsažené v rostlinách, ať už je jíme čerstvé nebo v podobě nálevu, tento celek vhodně doplňují. Křivoklátské směsi spojují to, co se obvykle drží odděleně. Místní paměť, lesy, botaniku, historii, dávné zvyky a jasný pohled na skutečnost. „Ne abys myslel, že svítilna oka je k tomu Dokavad nevznikly oči, tak nebylo vidět Naproti tomu rvačky a boje a bitvy, Co vynašli pro užívání a pro život lidé, – Kniha pátá, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 „Stejně se děje, když k spánku uložíš údy: – Kniha pátá, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 |
| ↑5 | „Někdy se stane, že děti jsou podobné dědům, ba i pradědů tvář u nich uvidíš často, protože mají v svém těle ti rodiče oba v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků, jež patří k rodu a z otců se na otce dědí. Právě z těch jaksi losuje podoby Venus a křísí tak tváře předků, i vlasy a hlasy; ty totiž jsou a vznikají z určitých semen zrovna jak tělo a údy i podoba naše. Z otcova semene vzchází i pohlaví ženské a muži se tvoří i z tkáně matčina těla. Každému plodu dá život obojí símě, a kterému z obou se dítě podobá více, z toho má víc než půl; to postřehneš lehko, ať už je mužský ten plod či ženského rodu.“ – Kniha čtvrtá, O přírodě (De rerum natura), Titus Lucretius Carus (97 př. n. l. – 55 př. n. l.), přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 „Následující zásada je také správná: Do chudé půdy mají být zasévány ty rostliny, které nepotřebují mnoho výživy, například čilimník a ty luštěniny, s výjimkou cizrny, které se získávají i s kořeny a neřežou se. Právě podle tohoto způsobu sklizně, totiž sběrem, získaly luštěniny své jméno. Tam, kde je půda úrodná, mají být pěstovány rostliny, které vyžadují větší množství živin, například pšenice, ozimá pšenice a len. Výsledkem tedy bude, že lehká půda bude určena ječmeni, jehož kořen potřebuje méně výživy, zatímco hustší, ale snadno obdělávatelná půda bude přidělena pšenici. Na vlhkých místech má být před pšenicí zasévána špalda, zatímco v půdě s mírnou teplotou lze pěstovat jak pšenici, tak ječmen. Svahy dávají silnější růst pšenice, avšak v menším množství. Špalda a ozimá pšenice dávají přednost vlhké, vápenité půdě před jinou.“ – Kniha XVIII, Naturalis Historia (Přírodověda), Plinius starší (23 n. l. – 79 n. l.) |
| ↑6 | Když člověk pochopí, že blesk není trest bohů, že smrt není utrpení a že přírodní jevy mají své příčiny, získá klid (ataraxii). To bylo hlavní učení antických atomistů. U Lucretia je to vidět velmi silně. V De rerum natura popisuje přírodu s obrovským obdivem, protože lesy, rostliny, zvířata i nebe pro něj nejsou naplněním jakéhosi božského plánu, ale nádherný výsledek přirozeného vývoje, příroda sama je tvořivá síla (natura) a její poznání osvobozuje člověka od strachu.
Lucretius je možná jeden z nejlepších příkladů člověka, který se díval na přírodu téměř posvátným způsobem, i když ji nepovažoval za dílo bohů. Božskou sílu nebo pokyn (numen) považoval patrně za něco, co souvisí s lidskou myslí (numen mentis). |
| ↑7 | https://www.krivoklatskesmesi.cz/2026/08/11/od-zameru-k-vystrelu-ideomotorika-lukostrelba-a-pohanstvi/ |