Už je to dvacet let, co se nás paní učitelka češtiny zeptala, jak bychom si představovali svůj vysněný život. Spolužáci mluvili o cestování a vysněném bydlení. Jeden dokonce o bytě v mrakodrapu s finskou saunou na balkóně. Já jsem tehdy měl malý pokoj a napsal jsem, že mi to stačí.
Chtěl jsem v té době vlastně docela málo. Bydlet u lesa, mít rodinu a počítač. V pubertě mě bavilo bylinkářství, programování, různé skládačky, staré i nové vynálezy a psaní příběhů. Na vysoké mě začala bavit lukostřelba.
Dneska mám tři děti, počítač a bydlím u lesa. A pořád mě baví hledat rostliny, něco programovat, něco skládat dohromady, poznávat přírodu, psát příběhy, střílet z luku a přemýšlet nad vším možným. Možná jsem se za těch dvacet let vlastně zas tolik nezměnil.
